Studovat historii je hezké a užitečné. Člověk pak může zjistit, že takřka všechny situace, které prožíváme v současnosti, v nějaké podobě proběhly již dříve. Proto jsem měl historii vždycky rád. Dá se z ní čerpat poučení a vyhnout se tak chybám, které udělal někdo před námi. Zkusím proto nyní popsat jeden příběh z naší poměrně nedávné minulosti; třeba v něm uvidíme nějaké paralely s dneškem…

Je červen roku 1938 a k československým hranicím míří z Německa několik nákladních aut, ve kterých sedí zhruba 40 mladých mužů. Jsou neozbrojeni, ale všichni v dobré kondici a všichni odhodláni uplatnit své „právo na sebeurčení a na rozšíření životního prostoru“, což v překladu znamená: zabrat si pro sebe kus (později celé) území Československé republiky a z jejích obyvatel udělat své otroky.

Československá armáda, již po částečné mobilizaci, byla o německém konvoji dobře informována – ostatně; Němci se svým úmyslem nijak netajili. Českoslovenští vládní činitelé však nechtěli eskalovat už tak napjatou situaci, a proto padlo rozhodnutí, že ke státní hranici nebude přisunuta těžká technika, nýbrž že silnici hned za hranicemi zablokuje pouze lehké armádní vozidlo, jehož osádka situaci vyřeší. Prezident Beneš, ministr zahraničí Masaryk i velitel hlavního štábu československé branné moci, generál Krejčí, předpokládali, že v době míru si nikdo nedovolí zaútočit na československé vojenské vozidlo operující na československém území. Předpokládali ale špatně. Když německá kolona dorazila na hranici, tak ani nezpomalila, přerazila hraniční závoru a pokračovala dál. Lehké auto československé armády nemělo proti těžkým náklaďákům šanci a čtyři pohraničníci, kteří seděli uvnitř, mohli mluvit o štěstí, že srážku přežili.

Na situaci zareagovala armáda rychlým přesunem silněji vyzbrojených jednotek do oblasti. Ty německý konvoj zastavily, jeho osádka a velitel byli zatčeni, vozidla zabavena. Ministr národní obrany, gen. Syrový, spolu s ministrem zahraničí Masarykem chtěli celou situaci co nejrychleji uklidnit a tak okamžitě vydali společnou nótu, že incident nepovažují za válečný akt ze strany Německa, protože německý konvoj nebyl označen jako vojenský, a že celá záležitost je pouze kriminálním činem několika jednotlivců, který nemůže mít na vztahy mezi ČSR a Německem negativní dopady. K prohlášení se přidal také ministr vnitra, Josef Černý, který ujistil mezinárodní společenství, že s pachateli bude zacházeno dle platných československých zákonů. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat.