Každý, kdo tvrdí, že cílem Istanbulské úmluvy je odstranit násilí, buď uvedený dokument nečetl, nebo lže. Cílem této smlouvy, která, počínaje už svojí preambulí, je nebývalým koncentrátem lží, je naopak násilí rozpoutat, a to násilí proti všem Evropanům; proti celým rodinám, proti mužům, ženám, proti dětem. Istanbulská úmluva je zatím nejpropracovanějším, nejkomplexnějším a nejotevřenějším útokem neomarxistických revolucionářů na naši civilizaci a je nutné říci, že pokud zmíněný dokument ratifikujeme a opravdu se podle něj budeme řídit, tak to bude útok natolik úspěšný, že to naše civilizace nepřežije. O co přesně Istanbulské úmluvě jde?

Jde o předání moci nad občany do rukou fanatických aktivistů, jež budou postaveni mimo pravomoc národních institucí a kteří s naší společností budou provádět experimenty nemající v dějinách lidstva obdoby. Istanbulská úmluva hodlá vybavit nebývalými privilegii přívržence totalitní ideologie, která popírá existenci muže a ženy jako dvou odlišných, vzájemně se doplňujících a zároveň rovnoprávných lidských bytostí. Ratifikací Istanbulské úmluvy se zavážeme umožnit jejím stoupencům vstupovat do života našich rodin, krást nám děti a nás samotné podrobovat násilné převýchově. Pokud se pokusíme svoji rodinu bránit, budeme potrestáni a druh našeho provinění určí právě zmínění nenávistní fanatici, jejichž obvinění bude zároveň i důkazem. Budeme tak nuceni prohlašovat deviantní chování za normální, a za chování normální budeme trestáni. Budeme nuceni bezmocně přihlížet, jak jsou duše našich dětí trápeny, mrzačeny a uváděny ve zmatek, jak je v nich vzbuzována beznaděj a úzkost. Budeme nuceni bezmocně přihlížet, jak našim dětem bude bráněno, vyvinout se do dospělého, zdravého člověka a založit si vlastní rodinu. Budeme vymírat, aniž bychom se tomu, byť jen pouhým slovem, mohli postavit na odpor.

Istanbulská úmluva zavádí zmodernizovanou verzi nacismu, prohlašujíc vybrané občany a priori vinnými. Ano, v Evropě mají být opět lidské bytosti, jejichž neodčinitelným „dědičným hříchem“ bude jenom to, že se narodily (jako muži)! Istanbulská úmluva, stejně jako nacistické zákony, vylučuje celou jednu skupinu obyvatel z některých profesí a to, že jde, zřejmě shodou okolností, o stejné profese jako za nacismu, jen dokresluje zrůdnost celého dokumentu. Istanbulská úmluva má dát blíže nespecifikovanému počtu nikým nevolených, a z kontroly veřejnosti zcela vyčleněných, psychopatů moc rozhodovat o nejintimnějších detailech našich životů. Tito jedinci, o nichž víme pouze to, že budou dostatečně „revolučně zapálení“ a „ideologicky pevní“, mají rozhodovat o tom, co si smíme myslet, co smíme říkat, jak se smíme chovat, co a koho smíme mít rádi, co se nám smí líbit. Budou rozhodovat, za co a jak budeme trestáni a co se bude dít s našimi dětmi. Cílem Istanbulské úmluvy je dát těmto fanatikům moc mrzačit člověka tak dlouho, a tak intenzivně, až z něj vznikne nový živočišný druh – zoufalý tvor bez rodiny, pohlavní, národní a jakékoli další identity, tvor doufající už jen ve vlastní smrt. Skutečnost, že se při tomto svém záměru Istanbulská úmluva schovává za boj proti násilí na ženách a dětech, které ve skutečnosti budou prvními obětmi její zvrhlé zvůle, odpornost tohoto dokumentu ještě umocňuje. A aby toho snad nebylo málo, tak, jako zlatý hřeb, jako vrcholné, závěrečné číslo, zakomponovali tvůrci Istanbulské úmluvy do jejího textu právo několika miliard obyvatel třetího světa na evropský azyl (právo na azyl získávají všichni, v jejichž zemích není genderismus a femenismus protěžován stejně jako v EU). Nezbývá než smeknout; likvidace Evropy je pojištěna opravdu dokonale a ze všech stran.

Istanbulská úmluva je ve své nenávisti k Evropě a celé západní civilizaci opravdu zcela výjimečná a její reálné uvedení do praxe nemáme šanci přežít. Tento dokument je neporovnatelně zákeřnější než jakékoli texty starých nacistů (ty byly, ve své přímočarosti, až dětsky naivní, lépe čitelné a proto mnohem méně nebezpečné), protože ti, kteří jeho prostřednictvím mají získat moc nad našimi životy, hodlají zajít nejdál ze všech dosud poznaných tyranií. Neútočí pouze na naši svobodu, či prosperitu, ale na samotnou naši existenci – útočí na naše lidství! Spor o to, zda Istanbulskou úmluvu ratifikovat, či nikoli, proto dalece přesahuje tradiční, a pro demokracii přirozený, spor mezi levicí a pravicí. Nyní nejde o výši daní, či podobu důchodového systému, ale o existenci našich rodin, o zachování našich životů, o zachování naší civilizace o zachování podoby člověka tak, jak jej Bůh (či Vesmír) stvořil! Proto nemohu ty, kteří bojují za ratifikaci Istanbulské úmluvy považovat pouze za politické oponenty, ale za nepřátele, a proto se také spojím s kýmkoli, abych její ratifikaci zabránil.