Byla shoda i na tom, že přestala plédovat za kmenové voliče, tedy ty pravicové, ztratila ze zřetele pravicový fundament, a tak ztratila jejich důvěru. Dalo by se tedy očekávat, že hned to první, co „ta pravá“ ODS udělá, bude určité přitvrzení coby signál, aby se podobný scénář, tedy útěk voličů k jiným stranám, nemohl již opakovat. On se ale zopakoval hned při první příležitosti. Mimo náruč ODS skončilo v uplynulém hlasování minimálně 7 % eurokritických/euroskeptických hlasů.

Kampani s peticí nelze upřít jistou efektnost, ale působila trochu numismaticky a představovala de facto jedinou zbraň ODS. Pan Zahradil se zřejmě domníval, že skrze petici jde o natolik radikální protest proti současnému kurzu integrace, že další témata není příliš nutné zohledňovat. Vycházel-li ale z programu pro volby do EP, o němž jsem psal na PB minule, není se čemu divit. Ale nejde jen o toto. U kandidátů ODS byla v průměru vidět poměrně vysoká míra smíření se se stavem EU a snaha o jakousi třetí, ošklivě řečeno „osmašedesátnickou“ cestu. EU je ale v prvé řadě nereformovatelná ideologie. Nechápu, jaký důvod ODS brání takto ty věci chápat, dívat se do budoucna, a otevřít se tak rostoucímu počtu voličů s touto mentalitou.

Domnívám se, že možná je na místě určitý personální důsledek, ale je mnohem méně podstatný než to, jaké si vezmeme z této smutné, protože nikoliv nutné „lekce zprava“ ponaučení. Tyto volby nedopadly, jak dopadly, ani kvůli médiím, ani kvůli panu Pospíšilovi, ani kvůli TOP 09, která oslovuje jiného voliče, ale kvůli malé odvaze a stravujícím kalkulacím. Ukázaly, že ani ta nejlépe provedená kampaň mnoho nezmůže, postrádá-li skutečnou údernost. Méně než 8 % hlasů je totéž, co ODS získala na podzim ve volbách parlamentních, takže se nekonala tragédie. Chyba ale určitě ano.