Jedná se o normy, jejichž dopad s sebou nese nejen ekonomické souvislosti. Dotýká se také jiných hodnot, na které jsme si za poslední čtvrtstoletí zvykli. Soukromí a individualismu, chcete-li jedinečnosti.

Stát tak neúměrnou mírou kontroly, nařizování a hlavně povinným shromažďováním detailních údajů o našich aktivitách vychyluje pomyslnou rovnováhu mezi aktivitou a soukromím jedince a jeho povinností vůči společnosti (vyjádřenou např. daňovým odvodem) za přijatelnou mez. Přesouvá povinnou administrativní zátěž na občany či soukromé společnosti, aniž je zřejmé, co za to na oplátku nabízí. Zda sám zlepší svůj výkon, tedy např. stane se efektivnějším, úspornějším či vstřícnějším.

Obrovské množství takto soustředěných informací se stane samozřejmým lákadlem pro jejich možné zneužití, aniž víme, jak tomu anonymní státní úřady umí – či možná dokonce vůbec chtějí – včas zabránit. Není ani zcela jasné, jak a kdo bude s takto získanými daty pracovat a zda je vůbec v jeho silách takové informace správně vyhodnotit a zabezpečit jejich přenos proti riziku zneužití.

A vlastně vůbec nevíme, kam až třeba budoucí další obdobná tzv. „kontrolní hlášení“ mají zajít? Co ještě vlastně v budoucnu budeme nuceni kontrolně hlásit?

Jsme svědky toho, kdy úřady místo snahy o větší efektivitu v rámci daných pravidel a zákonů raději sáhnou po pomyslném dalším vrchnostenském karabáči. Už nestačí kontrola namátková a občasná. Nyní tedy pravidelně, dál a do hloubky.

Zahalena do pláštíku údajného veřejného zájmu zvyšuje státní moc dohled nad svými obyvateli, aniž se sama vystavuje větší veřejné kontrole. A zatímco sama je stále složitější, rozpínavější a méně pochopitelná, odhaluje pořád více ze soukromí svých občanů a proniká stále více do jejich „kruhů“. V případě daňových opatření je pak často argumentováno nutností lepšího výběru daní. Je zajímavé, že v zemích autoritářských právě údajné daňové nedoplatky vedou často k účelovému potírání společensky či politicky nepohodlných osob.

Paradoxní je, že všechna tato opatření jsou z déletrvající perspektivy pro stát a společnost škodlivá. Vedou totiž jen k odcizování a nechuti občanů ke správě veřejných záležitostí. Na vztahu postaveném na nedůvěře, podezírání, dirigismu a přehnané kontrole nelze totiž vystavět nic pozitivního. To platí jak pro osobní život, tak i pro veřejné dění.

Mgr. Zdeněk Geist
předseda oblastního sdružení ODS Jihlava