Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo,

stojíme před krokem, kterým máme rozhodnout o osudu další novely návrhu zákona, kterým se mění zákon číslo 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) a zákon číslo 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, který po třetím čtení projednal Senát a zamítl jej. Je tedy na Poslanecké sněmovně, aby přijala konečné rozhodnutí. V této souvislosti bych chtěl připomenout, že tímto návrhem nedochází, tak jako tady už bylo mnohokrát řečeno z naší strany coby předkladatelů, ke zdanění vydaného majetku, tedy toho, který byl vydán na základě restituční části zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ale dopadá na část rozsáhlého subsidiárního plnění, jímž jsou pouze finanční náhrady dle § 15 citovaného zákona, nikoliv však již příspěvek na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 citovaného zákona.

Nebudu se již zabývat historickým exkurzem k této problematice, toho tady bylo řečeno již mnoho, jak při projednávání samotného zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tak při projednávání tohoto předloženého návrhu zákona. Ale nemohu se však znovu nezmínit o způsobu, jakým došlo k ocenění majetku, který v rámci zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nelze vydat, a je tedy za něj poskytnuta finanční náhrada. Z mnoha studií odborné veřejnosti, historických faktů, tak i dokumentů, jež měla k dispozici tehdejší vláda premiéra Nečase, vyplývá, že majetek, za který je poskytována finanční náhrada, nebyl nikdy hodnověrným způsobem specifikován. Tedy nikdy nebylo a ani dnes není jasné, za který majetek je finanční náhrada poskytována, a zda skutečně tento majetek spadal do rozhodného období a byl majetkem církví a náboženských společností. Pokud jde o rozsah a ocenění církevního majetku, pak z hlediska zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuji za velmi důležité, jak tehdejší vláda jako navrhovatel tento rozsah určila, případně jak došla k číslům o jeho celkové hodnotě a jestli vše zdůvodnila racionálními a přiměřenými exaktními argumenty a důkazy. To se zákonodárci nikdy nedozvěděli a nikdy nedozvědí, stejně jako veřejnost. Přitom šlo o velmi důležitý krok, jehož důležitost zvýrazňuje fakt, že určený rozsah majetku posloužil přímo k odhadům majetku a následně pak k určení paušální finanční náhrady. Z dokumentu Ministerstva kultury zabývajícího se a řešícího ocenění původního církevního majetku vyplývá, že ocenění původního církevního majetku bylo provedeno na základě údajů k roku 2007. Z tohoto roku mají pocházet i údaje o předpokládané tržní hodnotě tohoto majetku. Zde si dovolím ocitovat usnesení dočasné komise Poslanecké sněmovny pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi, přijatého dně 22. července 2008.

Cituji: Dočasná komise pro řešení majetkových otázek mezi státem, církvemi a náboženskými společnostmi souhlasí s tím, že má být církvím a náboženským společnostem vydáno a nahrazeno to, co vlastnily nebo měly vlastnit k datu 25. února 1948. Konec citace.

Tento fakt nasvědčuje tomu, že při určení rozsahu majetku došlo k prolomení hranice stanovené zákonem a lze tedy shrnout, že o racionalitě a skutečné objektivitě údajů na jejichž základě byl určen celkový rozsah církevního majetku, který následně posloužil pro určení finanční náhrady, nelze v této souvislosti mluvit. A zároveň v této souvislosti s uvedenými fakty bych se jen krátce zmínil o postoji Ústavního soudu k ocenění původního církevního majetku, který se nevydává. Na základě jeho vyjádření v bodech 255 a 256 nálezu spisové značky PL ÚS 10/13 nelze než konstatovat, že Ústavní soud zcela rezignoval na posouzení tohoto problému z hlediska ústavnosti, o němž svědčí odlišná stanoviska, která zaujali k rozhodnutí pléna Ústavního soudu soudci Jaroslav Fenyk, Vojan Güttler, Jan Musil a Pavel Rychetský. Samotné finanční náhradě se věnuje Hlava III zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nazvaná Finanční vypořádání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi, konkrétně pak zejména ustanovení § 15. Toto ustanovení svojí dikcí vychází spíše z politického nežli právního posouzení a v této souvislosti se nemohu nezmínit o rozporu mezi komentářem k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi, náboženskými společnostmi od autorů např. Jakuba Kříže a Václava Valeše, a důvodovou zprávou k citovanému zákonu. Dle komentáře z něhož cituji, právní vztah mezi hodnotou majetku, formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje. Stejně tak neexistuje právní vztah mezi konkrétními věcmi, které se vydávají v režimu naturální restituce a samotnou finanční náhradou. Konec citace.

Neříkám to zde náhodou. Zde nezbývá, než si položit otázku, jak může existovat vztah mezi věcmi, které se nevydávají a samotnou finanční náhradou, když byly odhadnuty ze stejného základu, přičemž celková výše finanční náhrady dle důvodové zprávy k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi vznikla odečtením částky, která reprezentuje odhad hodnoty majetku, který je možné vydat, od celkové hodnoty majetku. Odpověď je jednoduchá. Pokud totiž právní vztah skutečně neexistuje, je možný pouze jediný závěr, a to, že se v případě finanční náhrady jedná o disimulované, zastřené právní jednání.

Jako další závažný problém je možný střet vyplácených finančních náhrad s právem Evropské unie, konkrétně s čl. 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie, tedy (?)zákazem tzv. státních podpor. K tomuto názoru mě vede skutečnost, jakým způsobem se tehdejší vláda jako předkladatel zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi s tímto problémem vypořádala. V důvodové zprávě se pouze v obecné rovině konstatuje, že legislativní úprava postavení církví a náboženských společností nespadá do pravomoci Evropské unie, nýbrž do pravomoci členského státu. Zcela zde tak rezignovala na projednání této otázky s Evropskou komisí a ani nijak nezdůvodňuje, proč by se případně nemohlo jednat o nepovolenou státní podporu. Stejně tak na posouzení této otázky rezignoval i Ústavní soud ve svém již citovaném nálezu, když ani on se nepokusil vznést k této věci předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie dle čl. 267 Smlouvy o fungování EU, ač tak jednoznačně učinit mohl. Je zřejmé, že církve jako právnické osoby mohou být podnikem ve smyslu práva Evropské unie a ustálené definice judikatury Soudního dvora EU. Ten uvádí, že podporou se rozumí pak rozhodnutí členského státu, kterým udělí jednostranným a autonomním rozhodnutím určeným osobám či podnikům prostředky nebo jim zajistí výhody k podpoře dosažených ekonomických cílů.

Typická státní podpora dle stabilní judikatury Soudního dvora EU dále se vyznačuje tím, že jde o podporu pocházející z veřejných prostředků a opatření je přičitatelné státu nebo jiné korporaci veřejného práva, a podporou vzniká selektivní výhoda pro určitý podnik nebo odvětví.

Za klíčové je potřeba mít, že k naplnění pojmu státní podpory může dojít pouze současným naplněním všech jeho znaků. Tedy zároveň musí být splněna podmínka zvýhodnění určitého podniku způsobeného zásahem nebo opatřením státu z veřejných prostředků, podmínka narušení hospodářské soutěže a také podmínka ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Všechny tyto znaky státní podpory byly osvobozením finanční náhrady od zdanění církví a náboženským společnostem naplněny.

Otázka o možné nepovolené státní podpoře tedy zůstává stále otevřená a v budoucnosti může vyvolat i nemalé problémy. Nelze totiž v žádném případě vyloučit, že finanční náhrada by mohla být Evropskou komisí posouzena jako nedovolená státní podpora soukromému subjektu.

Senát předložený návrh zákona zamítl, protože jej považuje za protiústavní z důvodu nejen porušení legitimního očekávání církvi a náboženských společností, ale také z důvodu porušení uzavřených smluv mezi státem a jednotlivými náboženskými společnostmi. S tímto názorem se neztotožňuji a řekl jsem to již i v Senátu. Tím, že se navrhuje zdanění finanční náhrady nemůže dojít k porušení legitimního očekávání. Pokud by tomu tak bylo, muselo by se připustit i porušení legitimního očekávání ostatních občanů, kteří očekávali spravedlivé a legitimní vypořádání se s církvemi a náboženskými společnostmi. Musela by se připustit i skutečnost, že odpuštěním daní z finanční náhrady bylo narušeno jejich právo jako daňových poplatníků, kteří legitimně očekávají využití finančních prostředků státem získaných na daních ve prospěch celé společnosti a nikoli upřednostněné určité skupině, jak určil sám zákon o majetkovém vypořádání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Senát při svém rozhodnutí argumentoval také porušením uzavřených smluv. Nesdílím ani tento názor. Smlouvy o vypořádání jsou koncipovány jako nástroj finančního vypořádání. V rámci českého právního řádu se jedná o unikátní řešení. V právním řádu nenalezneme žádné podobné řešení, které by bylo v plném rozsahu vtěleno jak do zákona a zároveň se také stalo předmětem dvoustranné smlouvy. Celá koncepce tak slouží dle mého názoru jen k vystavění další překážky možného budoucího přehodnocení majetkového vyrovnání. To však nemůže bránit výsostnému právu státu činit opatření v daňové oblasti. Pokud by tomu mělo být jinak, došlo by k vytváření nerovnosti před zákonem, kterou projednávaný návrh zákona naopak odstraňuje, protože nezdanění finančních náhrad nemá své opodstatnění.

Nebudu se již zabývat samým ohodnocením jednotky metru čtverečního zemědělské a lesní půdy. Na to téma tady toho také zaznělo již mnoho.

Závěrem si dovolím citovat z disentního stanoviska Pavla Rychetského k nálezu Ústavního soudu spisové značky PL ÚS 10/13, v němž mimo jiné uvedl: Nezpochybňuji právo zákonodárce rozhodnout svrchovaně o rozsahu zmíněných majetkových křivd způsobených v minulosti a dokonce přijetí zákona, který by zmírňoval majetkové křivdy způsobené církvím a náboženským společnostem v minulém režimu považuji za nezbytné. Ale přesto soudím, že i takové jeho rozhodnutí musí respektovat alespoň v elementární míře principy rovného přístupu k jednotlivým skupinám oprávněných subjektů a ostatní platné právní normy. Konec citátu.

Dle mého názoru a soudu míra uplatnění nerovného přístupu nesmí přesáhnout únosnou míru z hlediska testu proporcionality a přiměřenosti. To se při stanovení finančních náhrad paušální výměrou stalo. To se také stalo tím, že došlo k odpuštění daní církevním subjektům v rámci majetkového vyrovnání. Žádám vás tedy proto, zda by Poslanecká sněmovna nesetrvala na svém původním názoru a podpořila svou původní verzi.

Děkuji vám za pozornost.