V Rakousku je to tak, že když jsou lidé naštvaní na politicko-intelektuálskou třídu, volí tamní Svobodné (Freiheitliche Partei Österreichs). Když se chtějí angažovat v něčem skutečně protisystémovém, vstupují do téže strany. V novinách se o ní píše, že je populistická až fašistická, ale všichni vědí, že je to součástí hry.

V České republice je skutečná opozice rozdrobená. Skoro každý, kdo chce něco změnit, založí vlastní stranu či hnutí, pak začne bojovat proti "konkurentům" se stejným programem a jediným výsledkem je spousta vynaložené energie a arogantní vládnoucí elita vychutnávající si národ neschopný se domluvit.

Zoufale potřebujeme osobnost, jakou byl Václav Klaus, když se jasně postavil na odpor havlistům a jakou byl Miloš Zeman, když se jasně postavil na odpor klausovcům. Tedy člověka, kterému bude víc záležet na prosazení nějaké myšlenky než na vlastní kariéře. Člověka, který nebude hrát jen na sebe, ale dá prostor i jiným. Člověka, který se nerozbrečí, když dostane ránu nebo když o něm v novinách napíšou, že je fašista. Člověka, který bude mít odvahu a půjde naplno i do konfliktů, které vypadají ztracené. Člověka, který v tom všem dokáže používat mozek. Člověka natolik sebevědomého, aby si v tom nemusel honit vlastní ego. A člověka natolik charismatického, aby se kolem něj shlukly tisíce lidí a drobným politickým podnikatelům nakonec nezbylo, než se k němu připojit.

Zkrátka, hledáme nového Reagana. Všechny ostatní podmínky "(kontra)revoluční situace" jsou naplněny.

Napadají mě jeden či dva lidé, kteří by takovou roli mohli sehrát. Problém je ale v tom, že to o sobě nevědí.