Může se v současné době pohlížet na nedávné historické události jinak, než je všeobecně současně uznáváno vědeckou veřejností, jak se o tom přesvědčil jeden historik, který prostě vyjádřil jinou verzi, a totiž tu, která byla považována tuzemskou vědeckou veřejností za správnou za minulého režimu?

Mluvte pravdu. Otázkou ovšem je, co pravdou je. Kdo rozhodne, co je pravdou, či co je dezinformací, jak se dnes moderně říká? Jan Hus a mnozí další to měl s pravdou jednoduché. Pravdou je to, co je psáno v Bibli.

Ale jak máme pravdu hledat nyní, v době, kdy je mediální prostor zahlcen neskutečným množstvím názorů, jejichž hlasatelé nás přesvědčují, že pouze toto je ta skutečná pravda a vše jiné je lež. A to nemluvím jenom o oficiálních médiích, ale i o těch alternativních. Těžké to mají pochybovači z obou stran barikády.

Veřejnoprávní média (dříve státní) byla ustanovena přece proto, aby různé názory byly podrobeny zkoumání odborníků a nakonec se došlo k jednomu, všeobecně uznávanému názoru, aniž by jiné názory byly trestány.

Já jsem byl vždy zastáncem absolutní svobody slova. Tato svoboda je garantována Listinou základních lidských práv, která je součástí naší Ústavy. Jenže toto základní právo svobodně se vyjadřovat je prakticky popřeno dalšími zákony, které zakazují veřejně vyslovovat, či psát to či ono. Těch autoritativně vykládaných zákonů je celá řada a třeba v poslední době, kdy vypukla válka na Ukrajině, je pro toho, kdo se chce dopátrat pravdy, velice nebezpečné nahlas uvažovat o jiné interpretaci názorů, než je ta, která je nám předkládána vládou a korporátními médii.

Ale i před 24. 2. 2022 nám zase byly předcházející vládou vnuceny interpretace pohlížení na tehdejší mediálně zakázaná území, což byl jiný úhel pohledu na covid.