Odjel jsem včera z Prahy ven na hrob své ženy, ale večer jsem se stačil podívat na zprávy na Nově, protože jsem se těšil na první vizuální interview s naším panem prezidentem. Skvělé, myslí mu to stále fantasticky. O to víc mě urazilo, jak někdo na Národní třídě urážel pracovníky Hradu, kteří tam za pana prezidenta přišli položit kytici. Ti holenkové, co tak činili, absolutně nevědí, že právě Miloš Zeman spustil v Technickém magazínu v roce 1989 onen proud, který pak vyústil v převrat, zatímco možná jejich otcové či dědové ještě v té době na srdci hřáli rudé stranické knížky.

Já sám jsem tehdy nechrastil klíči, protože když jsem viděl ty zástupy bývalých komunistů z rádia, nadšeně převlékající kabáty a cinkající jako o závod (v rádiu jsem byl s pár ještě dalšími jeden z mála, co nebyl v partaji), tak jsem tušil, kam se to všechno bude ubírat. Jenomže ani ti, co se rychle zbavili stranických knížek a pozorovali, zda někdo vidí, jak jsou nově uvědomělí, ani ti se nedočkali zářné budoucnosti.

Kdepak, bylo třeba být náměstkem nějakého vhodného podniku, který se dal vytunelovat, nebo vekslákem, který měl už vyděláno předtím, či někým podobným, a přitom si za peníze udělat ty správné známosti. Z těchto "šikovných" lidí se dnes rekrutuje smetánka. Přesto jsem rád, že můžeme žít ve svobodě, pokud si svobodu můžeme užívat. Pokud jsme se nenechali nalákat na problematické půjčky, pokud jsme si vychovali potomky, kteří nepropadli drogám či hazardu, a pokud se nestravujeme zbytečnými nenávistmi k něčemu, co nelze změnit.