Jedno z největších selhání polistopadových politických stran je spojeno se zaváděním obnovitelných zdrojů (OZE) v letech 2003-2011, jakožto základu bezemisní energetiky. Dle odhadu NKÚ z r. 2015 to bude stát občany, firmy i vládu téměř 1000 miliard korun, podle zpřesněného aktuálního odhadu MPO to bude skutečně přes 900 miliard korun. Pro upřesnění je třeba říci, že se jedná především o fotovoltaické zdroje, uváděné do provozu v letech 2009-2010, které byly stimulovány naprosto nevídanou provozní podporou.

Pro objektivní posouzení příčin je třeba rozdělit kritické období přípravy OZE na tři etapy, v rámci kterých došlo k neuvěřitelnému množství zcela fatálních chyb a názorových změn tehdejších politiků.

První období lze datovat od r.2003 do 2006, kdy se připravoval zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Obecně lze tuto dobu, kdy vládla koalice ČSSD, US-DEU, KDU-ČSL charakterizovat jako období naivního očekávání příchodu zelené energetiky. Na druhou stranu je třeba přiznat, že takto se chovala většina Evropy a idealistům typu Vladimíra Špidly (ČSSD), Martina Bursíka (konzultant, později Strana zelených), Milana Urbana (ČSSD), Libora Ambrozka (KDU-ČSL) nebo Miroslava Kalouska (KDU-ČSL) lze v té době vyčíst neznalost, koaliční kolegialitu, naivitu, ale zatím ještě ne zlý úmysl. Ten přišel na řadu až v závěru schvalování zákona, kdy začal velký lobbing. Jde o nenápadnou záklopku, která stanovila, že výkupní ceny instalovaných zdrojů se mohu meziročně snižovat dle původního vládního návrhu o vcelku rozumných 10% ročně, čímž se dalo v budoucnu částečně zamezit růstu nepřiměření podpory. První, kdo navrhnul tuto záklopku zrušit byl ministr zemědělství Palas (ČSSD), jehož úřad v rámci meziresortního připomínkového řízení, za podpory ministra průmyslu Urbana (ČSSD), navrhnul vůči investorům meziroční pokles, a to jen ve výši max. 5%. Nakonec vláda podpořila původních 10%. Další kolo ale již následovalo ve sněmovně, kde poslankyně Šedivá (ČSSD) dokonce navrhovala pouhá 2% (!) meziročního ústupku. Nakonec vše skončilo na „kompromisních“ 5%. To se ukázalo v budoucnu jako fatální chyba, kterou si odhlasovali poslanci ČSSD, KDU-ČSL, KSČM a US-DEU. Zajímavé je to, že prezident Klaus zákon nepodepsal, ale nevrátil jej sněmovně.

Druhé období 2006-2010 bylo zcela zásadní a zde již došlo k takovým chybám, že není možné selhání připsat pouhé neznalosti. Svojí roli zde začal sehrávat i Energetický regulační úřad (ERÚ), který nastavil výkupní ceny. Jejich výše nakonec v kombinaci s ústupem v max. možné míře 5% ročně rozhodla, že další generace budou platit za OZE stamiliardy korun. To by ještě nebylo to nejhorší, pokud by se tím podpořil férově celý trh, tisíce drobných investorů do moderních zdrojů a posílili bychom tím podíl bezemisní energetiky. Ani jedno ale nenastalo. První zjevná chyba nastala, když ERÚ zvýšil v roce 2006 výkup z 6,04 Kč za kWh na 13,2 Kč za kWh. Šéfem klíčového úřadu byl v té době (2004-2011) Josef Fiřt. Ten tehdejší skok zdůvodnil tím, že v roce 2006 nebyla výkupní cena pro investory z důvodu vysokých pořizovacích nákladů dostatečně atraktivní, opíral se rovněž o studii ČVUT, ale přiznal i politický tlak. V každém případě ale tím, že ERÚ nemohl meziročně snížit výkupní cenu o více jak 5%, se jeví skokové zvýšení na dvojnásobek jako mimořádný hazard. Černé scénáře pro stát se bohužel potvrdily, neboť se investiční náklady vlivem prudkého snížení pořizovacích cen panelů (zejm. z Číny) začaly násobně snižovat a pro investory se začal byznys vyvíjet s ohledem na výkupní ceny a malé zarážky jejich snížení, jako investice století. Ze zkušeností z jiných zemí EU bylo přitom v této době patrné, že je nutné okamžitě reagovat, neboť nárůst zájmu o tento byznys se začínal vymykat kontrole. Všechno se totiž dalo ještě zachránit, neboť stačilo, aby tehdejší vláda (ODS, KDU-ČSL, Strana zelených) vedená Mirkem Topolánkem, přijala opatření, kterými mohla snížit výkupní cenu. K tomu se ale nikdo neměl, vše se odkládalo. Martin Bursík (Strana zelených) jako ministr životního prostředí a Martin Říman (ODS), jako ministr průmyslu vše protahovali a banální odstavec do zákona, který mohl vše zastavit se připravoval v dílně MPO jeden rok (!). Již v tuto chvíli bylo zřejmé, že oddalování změny vychází nebývale vstříc desítkám velkých investorů (ti největší měli navíc neznámé akcionáře), kteří hráli o miliardové benefity. Nutno říci, že ERÚ v té době bubnoval na poplach, ale změna zákona byla politickým aktem.