V čem konkrétně je podle vás příčina toho, že projekt pražské OpenCard zkrachoval?
V podmínkách uzavřených softwarových licencí, na které Praha ve smlouvách přistoupila, přestože jsou pro ni krajně nevýhodné. Město nezískalo neomezené právo dílo užít, musí zvlášť platit za licence k softwaru. Dostalo se do kleští privátního dodavatele, který stupňoval své požadavky.

Jak měli tehdejší pražští politici podle vás postupovat?
Mohli se inspirovat zkušeností z jiných evropských zemí. Město si při objednávce nového softwaru mělo předem vymínit, že obdrží kompletní zdrojové kódy, veškerou potřebnou dokumentaci a samozřejmě neomezenou licenci. Optimální je využití svobodné licence, protože se tím podstatně zjednodušuje znovupoužitelnost softwaru, pokud by ho chtělo využít například další město a dodavatelům v jejich využití nic nebrání.

Co motivuje odpovědné osoby k tomu, aby uzavírali nevýhodné smlouvy?
Důvodů může být celá řada, od neznalosti, přes pohodlnost až po nějakou formu korupce. Mohou se k tomu přidávat i tlaky z ministerstva, nebo obava z vyšších nákladů, pokud by si veřejnoprávní organizace všechno ošetřila ve svůj prospěch. Svoji roli mohl sehrát také strach z toho, že objednaná služba nemusí fungovat.

Jaké řešení považuješ dnes z hlediska města za nejméně bolestivé?
Provoz OpenCard co nejrychleji ukončit a vrátit se k papírovým průkazům a kuponům. Také by stálo zato situaci zanalyzovat. Třeba se ukáže, že městská karta je v podstatě zbytečnost, protože její funkce mohou plnit stávající instrumenty, jako jsou platební karty nebo mobilní zařízení.

Vyplývá z celé kauzy pro občany nějaké poučení?
Voliči by měli dát politikům svým hlasováním ve volbách jasně najevo, že si podobné megaprojekty nepřejí a dají přednost úsporným a efektivním řešením, která nebudou nutit podřizovat se nesmyslným podmínkám dodavatelů.