A není to nic nového. Našim venkovským předkům sice nedělalo žádné problémy podříznout zrovna tu slepici ke svátečnímu obědu, ale než k tomu došlo, ani by je nenapadlo napasovat ji do nějaké klece. Běhala si volně po dvorku. Vyrostl jsem na venkově, slepice jsme chovali, mluvím tedy z vlastní zkušenosti.

Nejen to, venkovani dokázali na místě ztrestat surovce, který třískal koně, když nemohli utáhnout příliš těžký náklad. Měli přirozený cit pro hranici, kterou slušný člověk nesmí nikdy překročit, chce-li zůstat slušným. Natož aby tak činil pro větší výdělek!

V Právu ze 13. března se k tomu klecovému chovu vyjadřují hned dva diskutéři. Poslankyně za ANO paní Balaštíková (proto ten příklad s koňmi) a čtenář pan Heřmanovský. Oba se víceméně přiklánějí k zachování klecových chovů. V opačném případě by prý klesla produkce vajec, a ta by se musela dovážet.

Nevím, jsem pouhý laik, ale něco se mi na té argumentaci nezdá. Což se k nám už roky a ve velkém nedovážejí třeba levná vejce z Polska? A což je lidé nekupují právě kvůli té láci? S klecemi nebo bez klecí, nad touhle konkurencí stejně nevyhrajeme. O důvod míň k redukci  živých tvorů na výrobní prostředek.

A hlavně, což u nás začaly velkochovy drůbeže až po roce 1989? Paní poslankyně je ročník 1967, tak si snad ještě vzpomene na družstevní drůbežárny. Pravda, tyhle velkochovy taky nebyly ideální, ale slepice tam měly volný výběh. A protože jsme roky vedle jedné takové bydleli, mohu dosvědčit, že tam rozhodně nebyly tak zubožené jako ty v klecích na videozáběrech, které proběhly opakovaně i českou televizí.

Je ale fakt, že ta drůbežárna už neexistuje. Zrušili ji a na jejím místě roste venkovská domkářská kolonie. Jestli tam někde se nestala chyba, jestli jsme opět jednou s vaničkou příliš centralizované velkovýroby nevylili i některé osvědčené chovatelské zásady a etické normy, což pak vedlo k těm klecovým chovům.

A ať se mi nikdo nesnaží tvrdit, jak se také děje, že ty klece slepicím nevadí. Ještě si vzpomínám s jakou radostí se běžely proběhnout kvočny, které jedině při sezení na vejcích byly zavřeny v dřevěné posadě a které právě proto babička aspoň jednou denně pustila na dvorek.

On kdyby Pámbu nebo příroda (jak kdo věří) nechtěli, aby slepice mohly běhat, asi by jim nenarostly nožičky.

Miroslav Hudec, psycholog a publicista