Moravané se nevyhýbají ani těm nejožehavějším tématům, jako jsou otázky spojené s přistěhovalectvím do zemí Evropské Unie

Ve sdělovacích prostředcích se většinou dozvídáme jen o těch nejkřiklavějších efektech imigrace do Evropy, o uprchlících utonulých u ostrova Lampedusa či o nepokojích v přistěhovaleckých čtvrtích ve Francii.

Pokusme se však na tento problém podívat blíže. Masové stěhování ze severní Afriky a Turecka do Francie a Německa bylo zahájeno na popud francouzské a německé vlády po druhé světové válce, protože těmto zemím chyběly pracovní síly ztracené za války. Je tedy možné říct, že poválečná obnova zde proběhla do jisté míry právě díky imigrantům. Později byly tyto imigrační programy zastaveny, přistěhovalectví však pokračovalo dál. Pro mnohé je jeho současná podoba nepřijatelná a tak se volá – mnohdy s xenofobním podtónem – po zpřísnění vstupu do EU.

Pokud však chceme tento problém skutečně vyřešit, musíme jít ke kořenům. Jak je možné, že i po zastavení imigračních programů v 70. letech přistěhovalectví z Afriky pokračovalo dál? A jak je naopak možné, že před druhou světovou válkou k ničemu takovému nedocházelo? V čem je rozdíl mezi obdobím před druhou světovou válkou a po ní?

Faktorem, který podle našeho názoru nejvíce roztáčí kola imigrace, je společná zemědělská politika EU. Připomeňme jen, že EU je největším světovým vývozcem zemědělských produktů a že africké země, jejichž obyvatelé odcházejí do Evropy, mají jen velmi málo rozvinutý průmysl. Evropský zemědělský export je proto pro ně naprosto klíčový.

Základním problémem společné zemědělské politiky EU je skutečnost, že její subvence většinou dostávají nikoli malí a střední rolníci, nýbrž velké koncerny. Tak je možné, že 85 % všech zemědělských subvencí dostává jen 20 % podniků. Tyto koncerny produkují většinou pro export mimo Evropu a vytvářejí rozsáhlé monokultury. Jinými slovy subvencí z evropského rozpočtu využívají k tomu, že do rozvojového světa vyvážejí zemědělské produkty za ceny, kterým místní zemědělci nemohou konkurovat, a k tomu, že svými monokulturami omezují pestrost evropské krajiny, a to vše na úkor malých a středních evropských rolníků.

Tento systém je pro nás nepřijatelný. Jeho prostřednictvím občané evropských zemí dotují miliardáře, kteří pak díky němu mohou převážet potraviny na ohromné vzdálenosti a ničit místní rolníky. Jen tak je možné, že v senegalském Dakaru se na trhu prodávají potraviny z Evropy za třetinovou cenu oproti potravinám vypěstovaným v samotném Senegalu. Důsledkem je pak migrace obyvatel z afrického venkova do velkoměst typu Kinshasy nebo Lagosu, kde často žijí v příšerných podmínkách – nebo migrace do Evropy.

Souvislost mezi dovozem subvencovaných potravin a emigrací se ukázala i v severní Americe, kde po otevření mexického trhu prostřednictvím dohody NAFTA tamní výrobci nedokázali konkurovat subvencovaným potravinám z USA. Důsledkem bylo zvýšení podílu velmi chudých na mexickém venkově z 35 % před přijetím dohody NAFTA na 55 % po otevření trhu – a emigrace. Jestliže v roce 1990 žilo v USA 4,5 milionu lidí narozených v Mexiku, v roce 2008, tedy po otevření mexického trhu, jich v USA žilo více než 12 milionů.

Příčiny imigrace do Evropy lze tedy podle nás vyřešit radikální změnou společné zemědělské politiky EU, tak aby podporovala malé a střední rolníky produkující pro domácí trh a ne pro export na velké vzdálenosti. Z tohoto důvodu by také zemědělství mělo být vyňato z pravomocí Světové obchodní organizace. Nikdo neříká, že pak africké země rychle zbohatnou, budou se však moct uživit samy vlastními potravinami, což je základní rozdíl mezi Afrikou před druhou světovou válkou a po ní.

Jde také o princip. Pokud odmítáme import průmyslového zboží z Asie, které je tam vyráběno za – podle nás – neférových kritérií, nemůžeme podporovat obdobně neférový vývoz evropských zemědělských produktů do Afriky. Naším cílem je potravinová suverenita u nás i ve světě.

Řešení, které navrhujeme, odstraní naprosto nenormální situaci, kdy obyčejní lidé dotují miliardáře, kdy jsou malí a střední rolníci v Evropě při rozdělování subvencí opomíjeni, kdy se potraviny převážejí na tisíce kilometrů a kdy to, co se vypěstuje doma, je mnohonásobně dražší než to, co se doveze.

Výsledkem by měla být několikanásobná úspora. Jednak se ušetří pro drobné a střední rolníky v Evropě – i na Moravě a ve Slezsku, jednak ubydou výdaje na přistěhovalce, nezanedbatelné není ani omezení ekologických škod v důsledku menší přepravy potravin. A v neposlední řadě, Afrika by neměla žít z evropské humanitární pomoci, ale z toho, co si sama vypěstuje a tak se postavit na vlastní nohy. Jinými slovy, Evropa tak pomůže sobě i druhým.

Za stranu Moravané

Ondřej Hýsek
lídr kandidátky do Evropského parlamentu