Děkuji za slovo, paní předsedající.

Já nebudu tak dlouhý jako můj kolega, ale to jeho sdělení považuji za naprosto fatálně závažné, protože jsem nevěřil, že bych se něčeho takového mohl dožít. Neodpustím si (reminiscenci?), že před více než třiceti lety jsem se naučil nebo za ten tehdejší život jsem se musel naučit číst mezi řádky a teď se mně to strašně hodí. Tehdy jsem si mohl pustit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Nevím, co si pustím dneska, možná tak rádio na nohu. Ale já bych navrhl nový bod na naše jednání a ten samozřejmě z logiky věci se týká zdravotnictví, a to je problematika poskytování a financování zdravotní péče ukrajinským běžencům.

On to tady zmiňoval kolega Mašek, ale já opravdu si myslím, že věc je nakolik závažná, nakolik zřetele hodná, že opravdu zastiňuje svojí důležitostí spoustu jiných z mého pohledu samozřejmě ne tak podstatný věcí a možná, že nejenom z mého pohledu, ale i z pohledu našich voličů. Je nás tady mnoho, kteří na rozdíl od vás o tom planě neplkáme, ale sedíme v té první linii v těch ordinacích a nikdo z vás si nedokáže představit to obrovské kvantum a penzum péče, kterou fyzicky člověk musí poskytnout těm (přišedším?), že se tady najednou v tom systému objeví statisíce lidí, kteří tady ještě - ty statisíce lidí - před měsícem nebyli, a najednou prostě přichází čerpat, stávají se z nich státní pojištěnci a přichází čerpat péči.

Samozřejmě jsme solidární, ale musíme si uvědomit, že to je z našeho společného měšce, že ve zdravotním pojištění jsou peníze nás všech proto, abychom byli my ošetřeni, aby my jsme se mohli léčit. Takže samozřejmě každý takovýto zásah do toho systému je poměrně těžko ustojitelný, protože samozřejmě odčerpává prostředky, které byly určeny na - v uvozovkách - úplně něco jiného. Před třemi měsíci si to nikdo neuměl představit a rozčilovali jsme se, že se tady sbírají víčka na to nebo na ono a dneska nám opravdu naskočily do systému statisíce a my vlastně ani přesně nevíme, protože v tom žádná evidence není.

A není to úplně tak jednoduché, aby ti lidé byli do toho systému nějakým způsobem vmezeřeni, vtěleni. A vy si neumíte představit to obrovské množství té práce, kterou to sebou nese. Samozřejmě to klade zejména na ty prvoliniové zdravotníky další obrovskou zvýšenou zátěž. Automaticky předpokládáte, tedy vy, že oni to prostě udělají, protože co jim jiného zbývá než mlčet a držet hubu a krok, jak se říkalo, že. Takže vůbec nepadne slovo o tom, že by za to byly nějaké bonusy, nebo jak to máme tedy udělat. A samozřejmě až pomine tady to fangličkářství a tady to svaté nadšení, tak vždycky potom přichází to vystřízlivění a ten dennodenní život.