Děkuji za slovo, paní předsedající.

Já nebudu tak dlouhý jako můj kolega, ale to jeho sdělení považuji za naprosto fatálně závažné, protože jsem nevěřil, že bych se něčeho takového mohl dožít. Neodpustím si (reminiscenci?), že před více než třiceti lety jsem se naučil nebo za ten tehdejší život jsem se musel naučit číst mezi řádky a teď se mně to strašně hodí. Tehdy jsem si mohl pustit Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Nevím, co si pustím dneska, možná tak rádio na nohu. Ale já bych navrhl nový bod na naše jednání a ten samozřejmě z logiky věci se týká zdravotnictví, a to je problematika poskytování a financování zdravotní péče ukrajinským běžencům.

On to tady zmiňoval kolega Mašek, ale já opravdu si myslím, že věc je nakolik závažná, nakolik zřetele hodná, že opravdu zastiňuje svojí důležitostí spoustu jiných z mého pohledu samozřejmě ne tak podstatný věcí a možná, že nejenom z mého pohledu, ale i z pohledu našich voličů. Je nás tady mnoho, kteří na rozdíl od vás o tom planě neplkáme, ale sedíme v té první linii v těch ordinacích a nikdo z vás si nedokáže představit to obrovské kvantum a penzum péče, kterou fyzicky člověk musí poskytnout těm (přišedším?), že se tady najednou v tom systému objeví statisíce lidí, kteří tady ještě - ty statisíce lidí - před měsícem nebyli, a najednou prostě přichází čerpat, stávají se z nich státní pojištěnci a přichází čerpat péči.

Samozřejmě jsme solidární, ale musíme si uvědomit, že to je z našeho společného měšce, že ve zdravotním pojištění jsou peníze nás všech proto, abychom byli my ošetřeni, aby my jsme se mohli léčit. Takže samozřejmě každý takovýto zásah do toho systému je poměrně těžko ustojitelný, protože samozřejmě odčerpává prostředky, které byly určeny na - v uvozovkách - úplně něco jiného. Před třemi měsíci si to nikdo neuměl představit a rozčilovali jsme se, že se tady sbírají víčka na to nebo na ono a dneska nám opravdu naskočily do systému statisíce a my vlastně ani přesně nevíme, protože v tom žádná evidence není.

A není to úplně tak jednoduché, aby ti lidé byli do toho systému nějakým způsobem vmezeřeni, vtěleni. A vy si neumíte představit to obrovské množství té práce, kterou to sebou nese. Samozřejmě to klade zejména na ty prvoliniové zdravotníky další obrovskou zvýšenou zátěž. Automaticky předpokládáte, tedy vy, že oni to prostě udělají, protože co jim jiného zbývá než mlčet a držet hubu a krok, jak se říkalo, že. Takže vůbec nepadne slovo o tom, že by za to byly nějaké bonusy, nebo jak to máme tedy udělat. A samozřejmě až pomine tady to fangličkářství a tady to svaté nadšení, tak vždycky potom přichází to vystřízlivění a ten dennodenní život.

A my samozřejmě musíme za těmi stoly v těch ordinacích vážit na lékárnických vážkách, protože já si nedovolím vysvětlovat svým pacientkám, že ony teď budou muset čekat na operaci, protože je předejde někdo, kdo se chce v podstatě za jejich peníze u nás nechat operovat, protože do toho systému přišel jaksi, bych řekl, zdaleka ne tak zaléčený a podchycený jako naši pacienti, naši pojištěnci, protože když dva dělají totéž, není to totéž. A nemylme se, nevykládejme si tady, že úroveň péče na Ukrajině je stejná jako v České republice. To ani omylem, přátelé.

A uvědomme si třeba, že sem do systému vstupuje obrovské kvantum, a nevíme jaké, lidí třeba HIV pozitivních, protože my jsme za celou dobu evidence této nemoci od roku 1984, tuším, měli těch případů řádově pár tisíc, asi sedm. A k dnešnímu dni jich má Ukrajina 250 tisíc, a to jsou jenom ti evidovaní. A ta evidence a ten systém nefunguje zdaleka tak výkonně jako u nás. Zdaleka ne, takže počítejte, můžete si tohle číslo vynásobit kolika chcete a tihle lidé se nám v tom systému objeví. Čili my dneska vůbec nejsme schopni říct a dopočítat se, jaké nároky na pojišťovací systém to vůbec ponese. A že ty nároky budou obrovské, to samozřejmě víme všichni. Ale jak říkám, tady v tom svatém nadšení se občas zapomíná na ten reálný život, takže to někdo musí fyzicky udělat, všechno to vyšetřit, všechno podchytit, zaevidovat. Je to prostě strašný objem práce, o které tak nějak automaticky předpokládáte, že ji prostě někdo udělá, protože co jiného má dělat. A že by za to něco mohl chtít, no to chraň pánbůh, že.

Ale my, co tam sedíme, tak kolegové ty otázky kladou a zcela oprávněně. Říkají: Moment, mně toho najednou tolik přibude, den má jenom dvacet čtyři hodin a týden má jenom sedm dnů. A rozumíte, ty fyzické možnosti, i tady si spočítáte, že za těch x hodin se stihne jenom x věcí. A to se týká jakéhokoliv oboru lidské činnosti, ale tady nějakým podivným způsobem předpokládáme, že ono se to nějak udělá. Ne, on to někdo musí udělat. A nikdo zatím nevíme, nejsme schopni dopočítat, kolik to bude vlastně stát, jak to bude. A to jsou legitimní otázky, které bych hrozně rád, aby byly dopředu jasné, protože tady jsme mnozí kolegové ve správních radách zdravotních pojišťoven a snažíme se léta s péčí řádného hospodáře, aby to k něčemu bylo, aby to fungovalo. A já pamatuju dobu, že VZP ani neměla ze zákona naplněný rezervní fond a nikomu to nevadilo. A naopak za ty poslední roky byla ve fantastické kondici a mám obavu, že teď ten čas asi pominul, skončil. A co bude dál, co bude příští rok, si nikdo netroufáme odhadovat.