Poslední desetiletí probíhá v celé Evropě živá diskuse na téma struktura zdrojů elektrické energie a jejich dlouhodobá udržitelnost. Nikdo nepopírá nutnost určité ekologizace energetiky a potřebnost hledání alternativních energetických zdrojů, některé kroky eurounijní byrokracie však postrádají racionální zdůvodnění a jsou odrazem „uhlíkové“ hysterie, která ovládla myšlení určité části evropských politiků. Aplikace tzv. zeleného údělu (green deal) by jednoznačně přivodila velmi hlubokou energetickou krizi.

Vlády některých členských států EU (Německo, Rakousko, ...) jdou ale ještě dále, a kromě likvidace zdrojů založených na spalování fosilních paliv nepřipouštějí ani rozvoj nejperspektivnějších a v principu velmi „čistých“ zdrojů založených na využití energie atomového jádra. Korunu této schizofrenní situaci pak nasadila současná ukrajinská krize, která v plné nahotě odhalila závislost velké části Evropy na dodávkách ruského zemního plynu považovaného ekologistickými politiky za relativně „čisté“ energetické medium.

Jak je na tom z tohoto hlediska Česká republika? Je třeba konstatovat, že velmi dobře. Struktura našich elektroenergetických zdrojů je dobře vyvážená a současná ukrajinská krize ji zásadním způsobem neohrožuje. Velkou část elektrické energie získáváme z atomového jádra. Uhelné elektrárny se sice postupně utlumují, jsou však dostatečně ekologizovány, a proto není nutno s tímto útlumem příliš spěchat.

Nezanedbatelný je i podíl obnovitelných elektroenergetických zdrojů tvořený elektrárnami vodními, větrnými a fotovoltaickými. Zemní plyn, který se nyní stal „ohroženou“ strategickou surovinou, česká elektroenergetika téměř nevyužívá (zcela odlišná situace je v teplárenství). Elektrickou energii vyrábíme v dostatečném množství a velmi efektivně, její nákladová cena je zlomkem ceny, kterou platí koncový zákazník.

Cena

Je tudíž zcela legitimní ptát se, proč je elektrická energie v České republice relativně drahá a proč její cena v posledních měsících dále výrazně roste. Příčinou je naše zapojení do evropského elektroenergetického trhu. České zdroje dodávají levně vyrobenou elektrickou energii na evropskou „burzu“, odkud ji naši distributoři za mnohem vyšší ceny opět nakupují. Tato „burza“ nemá s principy volného trhu nic společného. Kupující zde nejen doplácejí na nevhodnou strukturu energetických zdrojů v některých zemích (např. v Německu), ale především jsou nuceni financovat iracionální obchodování s tzv. emisními povolenkami. Tato činnost silně připomíná prodej odpustků ve středověké katolické církvi.

V této situaci by měla zasáhnout naše vláda a chránit „peněženky“ českých občanů. V uplynulých měsících k tomu měla několik příležitostí, neučinila však vůbec nic. Minimálním krokem by byla podpora velmi umírněného a proevropsky konformního návrhu na reformu výše uvedeného elektroenergetického trhu, který podala skupina členských států EU (Francie, Itálie, Španělsko, ...). Silnější by pak byla podpora Polska v okamžiku, kdy pohrozilo odchodem z tohoto systému. Česká republika by si takový krok mohla dovolit, pro rozlehlé Polsko se zastaralou strukturou elektroenergetických zdrojů by byl zřejmě velmi riskantní.