Vážený pane předsedající, vážení předkladatelé, vážený pane ministře, teď myslím ministra školství, já jsem velice rád, že tady proběhla tato debata. Já jsem do ní nevstupoval a ani nechci reagovat na ty, kteří byli přede mnou, protože si z toho beru to, že o tento zákon je velký zájem. A ještě to doplním o jedno, je ještě větší zájem o to, abychom tady měli zákon o sportu jako takový. A to si myslím, že je věc, o kterou se usiluje velice dlouho a vůbec se tady tato věc nedaří.

Nebudu mluvit o minulosti, ani kdo za to může. To není důležité. Důvod, proč tato situace vznikla, je, že to už je zoufalství těch, kteří jsou a žijí se sportovním prostředím víc než jenom tím, že se dívají z gauče. Protože oni chtějí, aby nějakým způsobem bylo sportovní prostředí řešeno lépe shora, protože to, co dělají obce, za to jim moc děkuji, obce dělají, co mohou, ale mají určitou míru rozpočtu a určitou míru zodpovědnosti. Kraje se také velmi snaží a myslím si, že když jsem se díval na souhrnnou zprávu, co kraje dávají do sportu, že kraje dávají na to, co mají z rozpočtového určení daní, maximum. V každém tom kraji se najde někdo, kdo nějakým způsobem ten sport podporuje. Jestli teď mluvíme o tom, tak samozřejmě my se musíme zabývat tím zákonem o sportu a v něm budeme řešit velkou část připomínek, které tady zazněly, a já se pod ně klidně připodepíšu, klidně je budu řešit a budu z toho mít velkou radost, že už byly dnes naneseny, ale že jiným způsobem budou řešeny systémově a že to budeme řešit. (Hluk v sále neutichá!)

Je to důležité. Zaznělo to tady. Je důležité, abychom tohle řešili. Ale teď jsme u té podpory. Já bych teď řekl: prosím vás, my jsme se dostali do situace, že podpora není a nemůže být řešena. Já děkuji panu ministrovi za to, co se řeší. Že se jako kritérium objevil na prvním místě počet dětí, myslím ve věku šest až dvacet tři let, (upozornění od zpravodaje: jedna až dvacet tři), dokonce jedna až dvacet tři, omlouvám se, ať je to přesně, to je velký posun dopředu. Já vám řeknu, že situace, která nastala například u nás ve školách, je naprosté šílenství. Když jsem chodil do školy, byl tělocvik nejpopulárnější. A jestli někdo nechodil do tělocviku, tak to byla tak velká ostuda, že i kdyby měl zlomenou nohu, tak by tam chodil, předstíral a pajdal. V současné době, a to už je deset let zpátky, dochází k tomu, k čemu došlo třeba v Jihomoravském kraji na jedné ekonomické škole, kde tehdy byla samá děvčata, že tam do tělocviku nešla ani jedna. Představte si, že na celé škole nebylo ani jedno děvče, které by chodilo na tuto školu. Pan ředitel to řešil. Už je to dvanáct let zpátky, ať řeknu, jak to je. Řeknu vám, že hledal řešení v rámci školy. Já schválně uvedu, jakým způsobem se k řešení nakonec dostal. On vypsal výběrové řízení na učitele tělocviku, přišla tam jedna učitelka a řekla: když mi to odsouhlasíte, já budu v hodinách tělocviku dělat aerobic. Ne, že by se přihlásila polovina děvčat, všechna děvčata na té škole se přihlásila do tělesné výchovy.

Já tady dávám jenom takový návod. V té škole se to zvládlo, ale už se to nezvládlo na té celostátní úrovni. Nezvládla se ani třetí hodina tělocviku. A v současné době je tělocvik nenáviděný předmět. Já moc prosím, abychom i tím, že pomůžeme těm trenérům, že pomůžeme nějakým způsobem v rozdělování peněz a že podpoříme tuto agenturu, respektive to čtení, které zde máme do druhého čtení, mohli naplnit některé věci, které se řeší od roku 1995. My tady mluvíme o tom, že agentura dá dohromady rejstřík. Ne, že by neexistoval rejstřík, ale v rejstříku je 10,5 mil. sportovců. Je to marné. Pořád se k tomu číslu 10,5 mil. blížíme a dostáváme se do té situace, že nedokážeme podchytit, jestli je někdo ve třech jednotách, nebo jestli je v jedné. A ani nedokážeme přesně podchytit, jakým způsobem jsou ty děti například přijímány. To znamená už jenom to, že dáme za úkol téhle agentuře, aby se postarala o ten rejstřík z trošku jiné podoby, že to bude jejich náplň, to je obrovský přínos směrem do sportovního prostředí.