Dovolte jenom několik poznámek k té diskusi, která proběhla. Paní ministryně říkala, že Legislativní rada vlády měla pochybnosti o testu proporcionality, ale ten problém je podle paní ministryně odstraněn oním limitem 500 000 korun, oním úzkým hrdlem. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Jsem přesvědčen, že Legislativní rada, když měla pochybnosti o testu proporcionality, tak nezvažovala výši prostředků, ale zvažovala, zda příslušný nástroj, tedy nástroj prolomení advokátní mlčenlivosti, je přiměřený danému veřejnému zájmu, což je výběr daní. A dospěla k názoru, že tento nástroj je přiměřený v rámci boje s terorismem, je přiměřený v rámci praní špinavých peněz a organizovaného zločinu, ale není přiměřený pro běžnou tuzemskou správu daní. To je princip toho principu teritoriality, nikoliv absolutní výše, ale jestli se nejde s kanónem na vrabce. Tady je proti sobě ústavní právo občana na straně jedné a zájem státu. A jenom tehdy, když ten zájem státu má takovou prioritu jako boj s terorismem, tak obstojí v testu proporcionality a je to možné udělat. Pro běžnou tuzemskou správu daní to podle názoru mnoha ústavních právníků a Legislativní rady vlády, což zdůrazňuji, udělat možné není.

To souvisí samozřejmě i s tím, jak podle mého názoru jsme byli paní ministryní mylně informováni o tom, jak je implementováno všude v Evropě. V Německu, ve Francii i ve Španělsku - a teď jsem to ověřoval - je to přísně omezeno jenom na praní špinavých peněz, tedy na boj s organizovaným zločinem, nikoliv na běžnou správu daní. To je jiný čin. Paní ministryně, pokud takhle informuje Sněmovnu libovolný poslanec, tak on prostě nemá podklady svého úřadu, ale když takhle informuje Sněmovnu ministr vlády, tak to je hřích. Vy ji uvádíte v omyl, když tvrdíte, že Německo a Francie používá tento nástroj pro běžnou tuzemskou správu daní. Není to pravda.

Odvolávání se na úzké hrdlo 500 000 korun sice může vypadat v první řadě hezky, ale znovu. My tady - vy, my ne. Tak vy tady chcete prolomit ústavní právo na základě úvahy, že by mohla být neodvedena daň. No tak ten berní úředník uváží, že by mohla být neodvedena daň až 600 000 korun, podá žádost na komoru, ta komora nemá žádnou možnost to odmítnout. Ono se to pak sice ukáže jako úplná blbost, že nešlo ani o deset korun, natož o 600 000, že k něčemu takovému vůbec nedošlo, ale k tomu prolomení už dojde. Tam není nástroj o úvaze, že by si komora mohla říct - ta úvaha je chybná a já tu informaci nepodán. Ten pozměňovací návrh poslance Michálka jí tu možnost nedává, ten otvírá možnost absolutní zvůli: já si to myslím a vydej tajemství. To je na tom strašlivě nebezpečné.

A onen často zmiňovaný argument, že když na to má právo daňový orgán z jiného státu, přece na to musí mít právo i tuzemský správce daně, tak bych prosím rád upozornil na jednu významnou okolnost. V rámci jurisdikce, v rámci judikatury o mezinárodní spolupráci při správně daní včetně této směrnice, včetně směrnice DAC 5, existuje možnost daného státu tu informaci odmítnout s odkazem na profesní tajemství. Promiňte, milí němečtí přátelé, milí francouzští přátelé, informace, kterou požadujete, je u nás chráněna profesním tajemstvím, nemůžeme vydat. A neporušíme nic. Zatímco při tuzemské správě daní tato možnost neexistuje, tam ta zvůle - musíme s ní počítat jako s možností - tam proti té možné zvůli berního úředníka neexistuje žádná obrana. To je ten zásadní rozdíl. Tohle všechno zvažovala Legislativní rada vlády, tohle všechno zvažovala vláda, když tohle přání Ministerstva financí odmítla, a proto to ve vládním návrhu není.

Paní ministryně, já teď namodeluji příklad, který se vám ještě nemohl stát, protože jste neobhajovala státní rozpočet v Poslanecké sněmovně, který se velmi podobá současné situaci a já doufám, že se vám to nikdy nestane. Představte si, že ve vládě budete projednávat státní rozpočet, to jsou vždycky velmi komplikované a emotivní diskuse, ten ministr financí je v podstatě sám proti všem, protože každý kolega chce výrazně více, než mu může býti poskytnuto. Nakonec se ta vláda nějak dohodne a předloží vládní návrh státního rozpočtu do Poslanecké sněmovny. Libovolný poslanec z nás může vznést oproti tomuto návrhu státního rozpočtu pozměňovací návrh, líbivě vypadající, že pro Ministerstvo kultury je potřeba přidat 2 mld. na památky, pro Ministerstvo dopravy 2 mld. na silnice, pro Ministerstvo vnitra 5 mld. na policisty. No a každý ten ministr by to samozřejmě chtěl. Žádný z nich si ale nemůže dovolit takový poslanecký pozměňovací návrh podpořit a veřejně za něj bojovat. Nemůže a nesmí, protože smí hájit vládní návrh jako celek. Představte si, že někdo z vašich kolegů při obhajobě státního rozpočtu vstane a řekne: já velmi podporuji pozměňovací návrh poslance Kalouska, aby ti policajti dostali o 10 mld. víc, abych řekl něco téměř nepředstavitelného. No tak takového ministra je potřeba okamžitě odvolat a zabít, protože porušuje základní vládní loajalitu.

Paní ministryně, já nevím, jestli si uvědomujete, že vy teď tohle přesně děláte, že tady proti vládnímu návrhu, proti odborné vládní úvaze podložené názorem Legislativní rady vlády, vystupujete proti vlastní vládě a snažíte se nám prosadit něco, co zcela legitimně předložil pan poslanec Michálek, ale bylo to ve vládní odborné diskusi odmítnuto. A vy navíc uvádíte Sněmovnu v omyl, že je to vyřešeno těmi 500 000. Není, to je naprosto chybný argument.

Z tohoto důvodu velmi prosím všechny, kteří opravdu přemýšlejí o přiměřenosti daného nástroje pro něco tak závažného jako prolomení státního tajemství, aby řadu informací ministryně financí nebrali jako relevantní, protože relevantní nebyly jak v úvaze Legislativní rady vlády, že je to vyřešeno 500 000, tak odkazy na některé zahraniční zkušenosti, tak tím, že je to přece naprosto logické, že když to dostane zahraničí, tak že na stejné informace musí mít právo i tuzemská správa. Není to pravda, my to do toho zahraničí máme možnost odmítnout, pokud to prolamuje tajemství. Vůči tuzemské správě už tato možnost neexistuje.

To je vše, co jsem chtěl říci kromě smutné zprávy, za kterou se omlouvám.