Česká lékařská komora bije na poplach. Již několik měsíců jsou média zaplavena materiály z akce „Zdravotnictví volá o pomoc“. Můžeme se v nich dočíst o hrozícím kolapsu zdravotnictví v ČR v souvislosti s nedostatkem personálu a finanční krizí zdravotnických zařízení.

Určitě nechci, ani nemohu tvrdit, že je situace v našich nemocnicích i v ambulantní sféře růžová. Bylo by to pokrytecké a jako aktivní lékař a primář havlíčkobrodské nemocnice bych musel být slepý a hluchý.

Situace se opravdu v posledním období, zejména pokud jde o nedostatek lékařů a sester, výrazně zhoršila, a to nejen v Kraji Vysočina. Odborníci se nemohou shodnout na všech příčinách tohoto stavu, narůstající deficit lékařů i zdravotních sester v nemocnicích je ale smutným faktem. Frustrace těch zdravotníků, kteří v nemocnicích zatím ještě pracují, je logickým důsledkem. K tomu přispívá nedořešený problém přesčasové práce i narůstající byrokracie. A finančních prostředků ve zdravotnictví také není nazbyt.

Situace v ambulantní péči také vykazuje rizikové prvky, jakými jsou neustále se zvyšující věkový průměr praktických lékařů, kterých je už nyní znatelný nedostatek na venkově, o příhraničních oblastech ani nemluvě. A sehnat zubaře, jestliže se ten váš rozhodne odejít do penze, se rovná snaze vyhrát jackpot v loterii.

Zatím se situace vesměs řeší přesčasy

Zatímco finanční problémy se táhnou českým zdravotnictvím po celé polistopadové období, tak nedostatek zdravotnického personálu je fenomén, který jsme donedávna neznali. A je třeba si přiznat, že se s tímto stavem jen velmi těžko vyrovnáváme. Dobrá medicína se prostě bez kvalitních lékařů a zdravotních sester dělat nedá.

Avšak kde brát, když šuplíky ředitelů nemocnic a personalistů jsou prázdné? Zatím se situace vesměs řeší přesčasy a maximální obětavostí všech zdravotníků, toto řešení ale jistě nelze aplikovat trvale. Navíc stále více zdravotníků již nechce trávit v nemocnici stovky přesčasových hodin. Proto je třeba hledat dlouhodobá řešení, byť nejsou jednoduchá a některá z nich patří mezi nepopulární. Mám na mysli třeba redukci akutních lůžek v nemocnicích, o které se hovoří již léta, avšak prozatím k ní docházelo jen sporadicky. Srovnání se zahraničím ukazuje, že určitá rozumná redukce akutních lůžek v nemocnicích by při dobré organizaci lůžkové a ambulantní péče neměla negativní vliv na kvalitu zdravotnictví a přitom by přinesla nemalou finanční úsporu. Toto opatření ale vyžaduje kus odvahy a do podobných kroků se nikomu nechce.

Přes možné úspory v systému zdravotnictví se do budoucna ale stejně nevyhneme i hledání nových finančních zdrojů pro zajištění moderních způsobů léčby.

Dalším úkolem je zajištění takových pracovních podmínek pro zdravotníky včetně odpovídajícího finančního a společenského ohodnocení, aby práce lékaře a zdravotní sestry byla pro mladé lidi zajímavá. A v neposlední řadě je třeba změnit systém vzdělává- ní lékařů i zdravotních sester. Právě systém vzdělávání je vedle rozdílu v platech druhým nejčastějším důvodem odchodu, který uvádějí mladí lékaři mířící za prací do zahraničí.

A jak můžeme pomoci jako pacienti?

Asi bychom si všichni měli více uvědomit, že zdraví je hodnota, o kterou máme pečovat jako o nejcennější dar.

Pořádný kus práce můžeme pro své zdraví udělat sami svým životním stylem, ať už jde o racionální stravování, dostatek zdravého pohybu a pozitivní přístup k životu. A když už nás přece jenom nějaký ten neduh dostihne, pak je jen na nás, zda dodržíme běžné zásady návštěvy lékaře nebo se budeme snažit nějak zachytračit – místo čekání u lékaře v běžné pracovní době raději zajet do pohotovostní služby či se nechat s nezávažným problémem odvézt záchrankou. Ano, takové případy vídáme v nemocnici stále častěji. Jaký to má důsledek? Bohužel na to doplácí ti, kteří se chovají slušně a trpělivě čekají u lékaře, až na ně přijde řada. Pevně věřím, že nám všem půjde do budoucna o to, aby naše zdravotnictví fungovalo co nejlépe a aby se vždy ten, kdo skutečně zdravotní péči potřebuje, k ní dostal v takovém čase a rozsahu, jak je třeba.