O novelu vysokoškolského zákona se pokoušelo už několik vlád a několik ministrů školství. Neúspěšně. Naskýtá se otázka, proč všechny ty pokusy změnit fungování našich vysokých škol selhaly. A byly vůbec nutné? Potřebuje naše vysoké školství nějakou revoluci? Odpověď, alespoň ta moje, zní nikoliv. Vysoké školství potřebuje především stabilitu. Ne, že by vývoj nepřinášel nutnost změn, samozřejmě, ale i ty musí být uvážlivé, aby fungující systém nepoškodily. A naše vysoké školství ještě funguje docela dobře. Ještě je co pokazit. A právě o to se v některých ustanoveních bohužel snaží předkládaná novela.

V předchozí větě jsem použil tvrzení, že vysoké školy fungují docela dobře. Slovo docela znamená, že něco vylepšit přece jen lze.

Ano, v minulosti se uskutečnilo několik zásadních změn, které byly k horšímu a které bylo třeba napravit. Většina z těchto změn by mohla být připsána přílišné snaze implementovat do našeho školství všechno, co pochází z Evropské unie. Vžil se pro to termín eurohujerství a myslím, že přesně vystihuje podstatu a netýká se bohužel jenom školství. Některé problémy jsme si ale vyrobili také sami.

Očekával bych, že předkládaná novela se zaměří na skutečné problémy našeho vysokého školství a pokusí se je odstranit. Tak například velmi brzy po vstupu do EU jsme začali od bruselských soudruhů slýchat, že naše populace je málo vzdělaná, že poměr vysokoškolsky vzdělaných lidí je nízký a podobné nesmysly. Srovnávali nesrovnatelné nebo přímo lhali, ostatně jako to dělají v Bruselu dosud a jsou v tom stále dokonalejší. Výsledkem bylo, že jako houby po dešti začaly vznikat nové a nové vysoké školy a univerzity, takže dnes na naši malou zemi máme těch veřejných 26 a soukromých přes 80. O tom, jaký je to tlak na udržení kvality, se nemusíme přesvědčovat. To, že u nás může studovat každý, kdo se umí podepsat a má tedy maturitu, je smutná pravda, kterou známe všichni. Snadná dostupnost maturity je mimochodem první díl neveselého příběhu. Zabývá se snad předkládaná novela problémem nadměrného počtu škol v České republice? Nikoli.

S předchozím problémem souvisí způsob financování veřejných vysokých škol, tedy na počet studentů. Takový systém samozřejmě nepodporuje výběr jen těch uchazečů, kteří mají předpoklady ke studiu, ale přispívá k tendenci maximalizovat počet studentů a tak maximalizovat prostředky od státu bez ohledu na kvalitu. Zabývá se snad předkládaná novela financováním vysokých škol? Nikoli.

Často slýcháme o nutnosti podpory technického vzdělání a je to pravda, technické obory bychom podporovat měli, neboť není pochyb o potřebě a zároveň nedostatku technicky vzdělaných absolventů a o enormním zájmu zaměstnavatelů o ně. Řeší snad předkládaná novela podporu technického vzdělávání? Nikoli. Řeší snad novela, jak více zainteresovat firmy na spolupráci s univerzitami? Nikoli. Na tomto místě je ale třeba poctivě ocenit snahu a také odvahu paní ministryně o zavedení povinné maturity z matematiky. Jedná se samozřejmě o jiný zákon, ale je to jistě správný krok k podpoře technického vzdělání na vysokých školách.

Vysokoškolské prostředí je charakteristické tím, že studentům předávají své vědomosti učitelé, kteří jsou často zároveň i vědci. Podpora vědy včetně financování a hodnocení vědy musí tedy být důležitou součástí pravidel, jimiž se vysoké školy řídí. Věda se dnes u nás hodnotí poněkud zcestným systémem bodů přidělovaných za různé typy publikací, kterému se přezdívá kafemlejnek. Vyniká zejména tím, že pravidla platná v jednom roce se v následujících letech radikálně změní a navíc výsledky z minulých let se podle nových pravidel přepočítají. Tedy změna pravidel během hry umocněná nejméně na čtvrtou. Vědecká práce se pak často místo posouvání hranic poznání mění v honbu za body, které znamenají peníze. Píší se tak často publikace jen pro publikace a tedy pro body a pro peníze. Takové rádoby vědecké publikace mají ale skutečnou cenu jen popsaného papíru. Zabývá se snad předkládaná novela podporou vědy na vysokých školách? Nikoli.

Není to tak dávno, kdy na všech vysokých školách převládaly tzv. dlouhé studijní programy. Všichni si pamatujeme, že vysoká škola byla zpravidla na pět let, medicina na šest, několik škol také na čtyři roky. Pak přišla Evropská unie s boulogneským (?) procesem a všichni jsme dlouhými desetiletími prověřený a fungující systém násilně přeměnili na většinou tři roky bakalářského studia a dva roky navazujícího magisterského studia. V humanitních oborech by to snad šlo, ale pro technické obory je tento systém problematický, spíš nesmyslný. A je to zkušenost nejen od nás, ale i z rozvinutého světa, kde je systém bakalářů a magistrů zavedený. Není bez zajímavosti, že jedna z mála výjimek zůstala i u nás - je to medicina. Ani ti nejšílenější zastánci bakalářského studia a boulogneského procesu by se zřejmě nenechali operovat pouhým bakalářem. O tom, že v technice je to podobné, často náročnější a zodpovědnější, i když každé srovnání trochu pokulhává, se samozřejmě mlčí. Zabývá se snad předkládaná novela optimalizací studijních programů? Nikoli.

To jsou jen některé otázky, které by alespoň podle mého názoru měla novela řešit, ale neřeší je. Místo toho se zabývá většinou technickými drobnostmi nebo třeba tak marginálním tématem, jako je odnímání titulů nebo tím, kdo titulem profesor bude navržené akademiky dekorovat. Je to jistě mediálně velmi vděčné téma, ale skutečnost je taková, že na fungování vysokých škol má zcela nulový vliv to, jestli profesory bude jmenovat prezident nebo diplom navrženému kandidátovi přinese poštovní holub.

Přesto jsou v novele dvě změny, které na vysoké školy mít vliv budou. Jsou to institucionální akreditace a destrukce práv fakult. V případě institucionálních akreditací by vliv měl být pozitivní, i když implementace je v novele poněkud těžkopádná. Některá vylepšení jsou již obsažena v poměrně velkém počtu pozměňovacích návrhů, které se institucionálně akreditace týkají a některá nejspíš teprve přijdou v budoucích novelách. V případě destrukce práv fakult by však vliv na vysoké školy mohl být katastrofální.

Dámy a pánové, dovolte mi chvíli se tomuto problému věnovat, neboť v tomto bodě by předkládaná novela mohla napáchat opravdu mnoho škod. Jsem přesvědčen, že právě § 24 s názvem Práva fakult je klíčovým bodem celé novely. Všechno ostatní je buď nepodstatné nebo by sneslo nějaký čas na doladění. Ztráta všech práv fakult a tím i jejich postavení a funkce by byla vskutku zásadní změna a přestože by se dotkla samotných základů vysokých škol fungujících dlouhá desetiletí, v důvodové zprávě předkládané novely o této změně nenajdete zhola nic. Ani slovo vysvětlení, žádné důvody, natož pádné se nenašly a ani nemohly najít k likvidaci léty prověřeného systému. I tomu největšímu zabedněnci musí být jasné, že tam, kde má být zodpovědnost, musí být i pravomoci. To je zjednodušeně řečeno stávající obsah zmíněného § 24 s názvem Práva fakult. Toto jednoduché pravidlo platí na všech úrovních řízení a zcela jistě platí i pro řízení vysokých škol. Mají-li být fakulty zodpovědné za vzdělávání studentů, za vědeckovýzkumnou činnost svých akademických pracovníků, za výsledky řešených projektů, musí k tomu být vybaveny příslušnými pravomocemi. Fakultám by mělo zůstat právo uskutečňovat studijní programy, určovat si vnitřní strukturu i orientaci tvůrčí činnosti a samozřejmě nakládat se svěřenými prostředky a také řídit pracovně právní vztahy. Pokud fakulta něco svou činností vydělá, měly by vlastní činností získané prostředky na fakultě také zůstat. Proti těmto principům se argumenty těžko hledají, to všichni chápeme. Tak se raději do důvodové zprávy o faktické likvidaci fakult nenapíše nic a lobbuje se a doufá se, že tento nehorázný nesmysl projde. To je záměr České konference rektorů, pěkně potichu realizovat mocenský puč na vysokých školách. Jde samozřejmě konečně, jako při každém puči, pouze o moc a o peníze. Běžná vysoká škola sídlící většinou v krajském městě totiž nakládá se zhruba stejnými financemi, jako je rozpočet tohoto krajského města, řekněme kolem 1,5 mld. korun a to je pro rektory hodně lákavá výzva o takových prostředcích rozhodovat. A rozhodovat sám, protože rektor nad sebou žádný skutečně nezávislý demokratický orgán nemá, žádnou radu ani žádné zastupitelstvo. Nyní tvoří dostatečný regulační mechanismus právě existence fakult a jejich relativní nezávislost a je to tak správně, protože akademický život, výuka i věda, probíhají na fakultách, nikoli na rektorátech.

Vážené kolegyně a kolegové, paragrafu 24 se týká hned několik pozměňovacích návrhů, které se pokusím krátce okomentovat. Pokud jste souhlasili s tím, co jsem o právech fakult říkal, podpořte prosím můj pozměňovací návrh pod označením C5, který fakultám potřebná práva vrací. Pokud dáte přednost mírnému kompromisu, který fakulty příliš nepoškodí, můžete hlasovat pro pozměňovací návrh kolegy Svobody s označením K1. Musím ale upozornit, že tento návrh již neobsahuje pravidlo, co fakulta vydělá, patří fakultě, a naopak obsahuje mimořádnou absurditu v podobě určování směru tvůrčí činnosti fakulty nikoli samotnou fakultou, ale rektorem. Tedy bude-li rektor třeba teolog, může určovat směr vědecké činnosti např. přírodovědné fakulty. Tyto podivnosti zůstaly v pozměňovacím návrhu z původní novely snahou o přijatelný kompromis. Je to však stále ale velmi rozumný pozměňovací návrh.

Další dvojice pozměňovacích návrhů A8 a A9 z dílny ministerstva je sice také kompromisní, neboť jsou pořád lepší než původní novela beroucí fakultám všechna práva, ale tento kompromis už je pro mě nepřijatelný. Sice správně fakultám vrací kontrolu nad rozpočtem, ale bez kontroly pracovněprávních vztahů by takový kompromis nefungoval. Jen připomínám, že osobní náklady vyplývající z pracovněprávních vztahů mohou dělat až 60, 70 % rozpočtu. Bez jejich kontroly by takový pozměňovací návrh opravdu pozbýval smysl. (Hluk v sále.)

Vážené kolegyně a kolegové, byl jsem na začátku svého vystoupení kritický k tomu, co předkládaná novela řeší, nebo spíš neřeší. Je však třeba připomenout, že novela současné ministryni zbyla po jejím předchůdci. Musím ocenit její přístup a snahu vylepšit nepříliš dobrý původní text novely. Svědčí o tom konstruktivní jednání, ministerský pozměňovací návrh i řada akceptovaných pozměňovacích návrhů ať už mých, nebo ostatních kolegů. Nicméně nejlepší varianta je zákon nepodpořit. A nic se nestane. Institucionální akreditace by byly dopracovány, nepodstatné změny by jistě počkaly a fakultám by zůstala všechna práva. Nepředpokládám ale, že by se tak stalo. Neboť být ministryní s podporou koaliční vlády, která nějakou novelu vysokoškolského zákona po řadě předchůdců, kteří si na ní vylámali zuby, prosadí, je jistě nadmíru lákavé.

Dámy a pánové, ještě jednou vás žádám o zvážení všech mých argumentů a věřím, že se rozhodnete správně.