Vláda, která se formálně hlásí k principům liberální demokracie, paradoxně antiliberálně vytváří prostor pro represivní omezování plurality názorů a svobody, liberté. Soud již jasně prokázal a rozhodl, že umlčování a zavírání nepohodlných webů bylo ze strany vlády nelegální, byť tyto weby vypnul vlastník české domény CZ NIC na základě požadavku vlády Petra Fialy. Respektive na „nátlak“ ministerstva vnitra pod vedením Víta Rakušana. Pro srovnání lze uvést, že v okolních zemích k podobné cenzuře nedošlo.

Je důležité se ptát, kdo totiž určuje co je a co není dezinformace. Už samotný fakt, že vládní instituce nebo provládní think-tanky mají rozhodovat o tom, co je „pravda“ a co je „dezinformace“, je problematické a nelegální. Jiný názor bývá umlčován, a to nejen v médiích, ale dokonce i na akademické půdě.

Zatímco kritické názory na zahraniční politiku, energetickou krizi nebo vládní reformy jsou démonizovány, vládní narativ a mainstreamová média mají volné pole působnosti. Právě vládní narativ se často blíží dezinformacím a lhaní. Jako příklad můžeme použít tvrzení Petra Fialy, že Česká republika neodebírá žádný plyn z Ruska a přitom k nám proudí ve velkém. Tím dochází k nebezpečnému rozdělování veřejného prostoru na „povolené“ a „zakázané“ pravdy stejně i povolené nepravdy. Ve skutečnosti tak vláda „boj proti dezinformacím“ používá jako záminku pro eliminaci nepohodlných hlasů, což vede k nastolení cenzury a represe.

Problém nastává v momentě, kdy stát přebírá roli arbitra pravdy nebo vytváření monopolu na pravdu. Pravda v demokratické společnosti by měla být výsledkem otevřené debaty a výměny různých pohledů, nikoliv diktátem z centra moci. Vláda Petra Fialy však přes instituce jako je Centrum proti hybridním hrozbám (CTHH), nebo s pomocí bezpečnostních služeb (BIS) a neziskových organizací, které s ní spolupracují nebo úkolují, potlačuje svobodu projevu. Věk kapitalismu dohledu je zneužit ke sledování nejen nepohodlných názorů, ale i občanů za jejich výroky zejména na sociálních sítích.

Tato selekce je často netransparentní a nemá žádnou soudní oporu. Blokace webů jako součást „informační hygieny“ navíc budí otázky ohledně legitimity těchto kroků a připomíná praktiky totalitních režimů.