Jak to, že navzdory silným dávkám socialistické propagandy na všech stupních školství, jsme si v naší generaci většinově uchovali skeptický názor a uměli číst mezi řádky? Proč to dnešní mladá generace neumí a je stejně nekritická, jako svazáci ze začátku padesátých let?

Myslím, že jednou z odpovědí bude asi kvalita vzdělání, které jsme dostali tenkrát, a tím, co se ve školách učí dnes. Když pominu komunistické rituály, povinné, ale nikým příliš nebrané vážně, pak mohu směle tvrdit, že za časů mých studií (70. léta minulého století) střední školu studoval jen ten, kdo prošel tvrdými přijímacími zkouškami. Školy nebyly financovány podle počtu studentů, školní inspekce velmi přísně dohlížela na kvalitu výuky. Maturita byla tvrdá, ale efektivní zkouška, zda to, co jsme se naučili za čtyři roky, umíme také použít. Na vysokou školu se dostal ten maturant, který prošel tvrdým přijímacím řízením. Jistě v případě vybraných, zejména humanitních oborů, si svoje řekly také partajní parametry, ale ne vždy nebo ne vždy důsledně. Na oborech přírodovědných či technických nic takového nehrálo roli. Student musel v předem daných termínech absolvovat všechny zkoušky. Teprve poté byl připuštěn k obhajobě diplomové práce (v mém případě dvouletý samostatný terénní a laboratorní výzkum) a k předepsaným státním zkouškám. Teprve potom se prošel po červeném koberci Carolina. 

Neexistoval dnešní jalový systém eurokreditů, kdy si můžete řekněme k sociologii dobrovolně přidat třeba dějiny komiksu, neřku-li všelijaké pavědy typu gender studies, které bývají, protože taková je dnešní politická objednávka, obdařeny vyšší kreditovou tonáží (tedy „významem“), než hlavní předměty studovaného oboru. A mimochodem, jak jsem slyšel, v Brně na Masarykově univerzitě obor tender studies pro totální nezájem studentů už zrušili.

Nyní mi přijde výuka hodně podobná právě situaci v začátku padesátých let, kdy ideologie, angažovanost a aktivismus jsou důležitější než znalosti. Docela si umím představit Mináře a spol., jak v modrých košilích jedou zpívat zemědělcům při žních. Každý bude mít maturitu, nejlépe jenom za „vysezené" čtyři roky. Za co tedy bude doktorát? Něco jako onehdy na právech v Plzni? Za pár víkendů a opsanou diplomku? Eurounijní chiméra, vnucovaná našim zemím v podobě tzv. Boloňské úmluvy z roku 1999, předpokládá, že až 60% populace bude mít vysokou školu. To je obdoba slavného „poručíme větru, dešti“. Cožpak se mávnutím kouzelného proutku skokově zvýšil intelekt dnešních lidí oproti nám včerejším? Nikoli. To se jen drasticky snižují nároky na studium, vymýšlejí se (zpravidla naprosto zbytečné) zahraniční „erasmy“, které mají podobu půlročního mejdanu třeba v Norsku nebo Itálii. Pak student přijede domů a žebrá u kantorů, aby mu předmět „Norská folklórní tradice“ ze školy v Bergenu uznali jako rovnocenný předmětu (například) Dějiny ekonomických teorií na VŠE v Praze. Dějiny jako dějiny, no ne?

Další problém: náš vysokoškolský akreditační systém je dlouhodobě nevyhovující. Zneužívá svých pravomocí (zpravidla s odvoláním na „evropské uzance“) a nutí samotné školy, chtějí-li být akreditovány, k naprostým zhůvěřilostem. Příklad? Znám školu, na níž se v magisterském studiu (protože si to tak přála jedna akreditující osoba) studuje předmět Psychologie politiky. Jenomže – a v tom je ten svízel –na základě doporučení (= de facto rozkazu) téže osoby vypadl z osnov logicky předcházející předmět Obecná psychologie. To je, jako byste se pokoušeli učit integrální počet, ale neznali malou násobilku.

Marně se pokouším sehnat schopného zedníka. Upřímně doufám, že stejný problém budou mít ti všichni, kteří se na devastaci našeho školství (včetně učňovského) podíleli a podílejí. Až jim bude stříkat vodovod v koupelně, neseženou instalatéra, až jim poteče střechou do ložnice, neseženou pokrývače, a kdyby jim náhodou nechutnalo polské zmražené pečivo, široko daleko nebude pekař. To je realita. Stačí si jen zapět „Teď když máme, co jsme chtěli“…

Jenže tohle jsme, určitě ne většinově, nechtěli. Chtěli jsme normální společnost, která dokáže ocenit talent, píli a schopnosti, dokáže rozlišit důležité od zbytečného, nebude nám vnucovat studia o pětašedesáti pohlavích, místo abychom znali antické dějiny, protože z nich se dovíme velmi mnoho o své dnešní současnosti. Chtěli jsme, aby ve školách učili vysoce kvalifikovaní odborníci, a ne aby, tak jak je tomu dnes čím dál častěji, docházeli do tříd „neziskovkáři“ z Člověka v tísni a poučovali děti školou povinné, že „Mráz přichází z Kremlu“. To je totiž přesně jako v těch padesátých letech. Bylo důležitější mít správný politický postoj, než vědět, jak se drží kružítko.

Chtěli jsme, a myslím opět, že většinově, stále chceme, aby se vzdělanost opět stala symbolem a hodnotou, základním právem našich občanů. Dokud ale budou školství ovládat liberální socialisté (Piráti a další), bude to nemožné. Proto je na občanech samotných, aby si vybrali, zda chtějí svým dětem dopřát vzdělání, anebo ideologické vymytí hlavy, a podle toho volili. Na každém hlasu záleží. Co dnes podceníme, vymstí se nám zítra trojnásobně.