V listopadu 2013 tehdejší ukrajinský president Janukovyč s kritickým odůvodněním odmítl podepsat přístupové dohody Ukrajiny k EU. Na to konto vznikla na kyjevském náměstí zvaném Majdan rozsáhlá a v průběhu i dost krvavá demonstrace. Přitom Janukovyč měl dle dohody garantované EU, Ruskem, Francií, Německem atd. zůstat ve funkci do roku 2015, kdy měly být předčasné volby - nato vlétly bojůvky Pravého sektoru a spol. do Parlamentu, Janukovyčovi hrozila smrt, prchl do Ruska a moci se ujala opozice reprezentovaná později dalším prezidentem Porošenkem.

atd...zákaz ruštiny - to byly důvody separace Doněcké a Luhanské republiky.

Janukovyč byl svržen

Další vývoj bývá ztotožňován s odpadlickými tendencemi ve východních oblastech země, na Donbasu. Poněkud se už zapomíná předsadit informace, že ještě před svržením Janukovyče, 19. února 2014 vyhlásil (za potlesku ze západu) zastupitelský orgán Lvovské oblasti nezávislost na ukrajinské vládě a nová lvovská vláda převzala kontrolu nad tamějšími úřady. Lvovským premiérem se stal Petro Kolodyj. Po Lvově vyhlásila nezávislost i Zakarpatská oblast. Různé protivládní síly dobyly významné objekty i v některých dalších oblastech, například v Ternopilu či Ivano-Frankivsku. To byly však jen teatrální aktivity mající demonstrovat odpor lidu vůči dosavadnímu prezidentovi.

Až mnohem později se zaktivizovaly separatistické síly v Luhansku a Doněcku. Nezapomeňme, že mezitím došlo k zákazu ruštiny jako úředního jazyka. Teprve 7. dubna vyhlásili separatisté v Doněcké oblasti Doněckou lidovou republiku. Od té doby probíhaly nepokoje kromě Doněcku také v Oděse, Charkově, Luhansku, Slovjansku či Kramatorsku. V důsledku toho vyslal Kyjev na východ země ozbrojené síly, jejichž krutost popisovala i tehdejší mainstreamová média velmi plasticky (např. Aktuálně.cz ZDE).

Je tedy zřejmé, že vpád RF na Ukrajinu koncem února t.r. nespadl z nebe, ale měl víc než osm let trvající předehru, v níž své podíly viny měly všechny strany – Ukrajina, Rusko i Západ.

Z mediálních zdrojů plyne, že zhruba tohle říkala učitelka Bednářová žákům. Že jen nemeldovala předepsanou povinnou tezi o zlém Kremlu a hodném Zelenském. Navíc nepřednesla nějaký objektivní historický výklad - není dějepisářka, bylo to při češtině, byl to mix konspiračních teorií, částečně reality, částečně osobních názorů, nic škodlivého a hrozného, zároveň nic obdivuhodného.

Pokud bych měl k tomu něco podotknout, pak asi tolik, že se učitelka nechovala nejspíš úplně opatrně.  Nevzala dostatečně najevo, že její žáci (zřejmě kolem 14 let) nemají ještě vyvinutou schopnost (a v našich školách, ruku na srdce, jim to nikdo moc nevštěpuje) posuzovat věci, jevy, události a osobnosti kriticky, v kontextech a souvislostech. Vystačí si s jednoduchými černobílými pravdami vyčtenými z učebnic a osnov. To není chyba učitelky Bednářové., Ale měla by si toho být vědoma, než začne po svých žácích chtít nějaké opravdu hluboké zamyšlení, nadto nad konfliktem, který je tak nekonečně komplikovaný, a navíc není zdaleka u konce, takže ani při nejlepší vůli nemůžeme dohlédnout, co se ještě během jeho průběhu vynoří za nové informace a souvislosti. Ovšem skutečnost, že za tuto svoji chybu spočívající v podcenění situace platí pracovněprávním sporem, pokřikem kdejakého politika (třeba starosty Prahy 6 Koláře) a sprše plivanců od čím dál bulvárněji se chovajících tzv. mainstreamových médií, je neodpustitelná. Byla zde zahájena štvanice na člověka, na němž má být exemplárně předvedeno, jak dopadne ten, kdo projeví byť jen doplňující či rozšiřující názor nad rámec politického dogmatu dnešní vrchnosti.

Ještě jednu věc však je namístě podtrhnout. Všichni mediální a političtí křiklouni se předhánějí, kdo Bednářovou nařkne z většího „zločinu“. Nikdo (kromě advokátky samotné Bednářové) se ale zatím vážně nezabývá druhou stránkou věci. Učitelka byla nějakým žákem natáčena při výuce, záznam má kolem 18 minut a byl pořízen a následně zveřejněn bez vědomí, natož souhlasu natáčené osoby. Na což nejen naše zákony pohlížejí docela přísně, nemluvě už ani o evropských předpisech typu GDPR.

Tato problematika se často řeší v souvislosti s tajným natáčením v mediálním prostředí. Můžeme zde připomenout třeba nedávný (2019) rozsudek Městského soudu v Praze, který řešil žalobu dirigenta souboru Musica Florea Marka Štryncla vůči televizi Prima ve věci reportáže, v níž byl do nelichotivých souvislostí vložen záznam žalujícího ze strany redaktora Josefa Klímy, pořízený skrytou kamerou bez vědomí a souhlasu natáčeného. V rozsudku ve prospěch žalobce (ZDE) se praví doslova: „V nezkrácené a neupravené verzi Pořadu byl žalobce lehce identifikovatelný. Žalobce k zobrazení své osoby nedal souhlas, k porušení zákona proto bezpochyby došlo… Pořad byl odvysílán v hlavním vysílacím čase, průměrná sledovanost Pořadu je 270 000 diváků a Pořad byl k dispozici na webu žalované po dobu minimálně 30 dnů. Je tedy zjevné, že zásah do osobnostních práv žalobce byl značně intenzivní a jeho okolnosti odůvodňují přiznání peněžité satisfakce.“

Dotyčný žák, který učitelku, sice nejspíše nikoli prvotně s cílem věc užít mediálně, ale tak jako tak bez jejího vědomí a souhlasu nahrával, se analogicky dopustil nezákonného zásahu do jejích osobnostních práv. Dále ovšem zveřejnil nahrávku prostřednictvím vedení školy a médií. Kolik lidí už obsah nahrávky dnes zná, se ani nedá spočítat, ale vzhledem k masivnímu a dosti hysterickému zájmu médií o tu věc je pravděpodobné, že to budou spíše stovky než desítky tisíc.

Česká školní inspekce ve svém obecném vyjádření na téma aktivního používání nahrávacích prostředků ve školách (též z roku 2019, ZDE) se kloní k doporučení užívání mobilů obecně v hodinách postavit mimo dikci školního řádu, tedy nedovolovat. Tak se ptejme, jak to stojí ve školním řádu oné školy, z níž teď chtějí vyhnat učitelku Bednářovou. A hlavně se ptejme: záleží nám na tom, aby se děti učily myslet v souvislostech, anebo jen papouškovat předepsané „pravdy“? To byl přece jeden z hlavních důvodů, proč jsme zvonili na listopadových náměstích: aby se změnily poměry ve školství a z indoktrinační instituce se stal chrám vědění. A pak si říkejme, proč jsme tohoto cíle nedosáhli.