I když, pravda, je to ústavní činitel a neměl by si tedy při dobývání srdcí a jiných orgánů žen a dívek počínat (řečeno s Vladislavem Vančurou) „jako lancknechti, když dobyli město“.

Jenže on pod tím zdánlivě úsměvným povrchem dlí jeden mnohem temnější příběh, a ten se jmenuje „konec demokracie v Čechách“. Feriho úspěch v předchozích volbách byl dán jeho soustavnou aktivitou na sociálních sítích. Získal velké řady příznivců a sympatizantů, z velké části „-teens“, jen skrze svou atypickou vizáž a prázdné slibující věty typu „budu ve všem při vás, budu vám všechno říkat, budu transparentní, budete vědět o každém mém kroku“. To byla mantra jeho účtů na síti. A teď ho ze Sněmovní ulice a z kandidátky vyhání právě historka, kterou nikomu neříkal, naopak popíral a stále popírá. A jeho stoupenci (Pekarová, Jurečka, Kalousek, Ženíšek atd.) mu ještě tleskají, jaký je pašák, že abdikoval, a jak „vrátil do Čech politickou kulturu“ To si můžete hlavu ukroutit. Tady někdo dlouhodobě překračuje přinejmenším etické, ne-li trestní hranice, a ejhle, ještě dostane korunu za „navrácení politické kultury“.

Podstatou tohoto poučného příběhu je fakt, že naše demokracie je nemocná. Vzpomeňme, jak jsme po roce 1989 omlouvali ty nájezdy různých zpěváčků, herců a jiných známých tváří, avšak s nulovými politickými schopnostmi, do politických funkcí tím, že „naše demokracie je ještě příliš mladá a nezkušená a teď hlavně potřebujeme ty osobnosti“. Pamatuji si, jak zpěvák Sváťa Karásek (dej mu jeho pánbůh lehké spočinutí) byl kdysi kamsi nominován, a když se ho novináři ptali, co do té funkce chce vnést, odpověděl, že kandiduje „jako ta osobnost“. Od těch dob uplynulo několik dekád. „Ty osobnosti“ se většinou z politiky odporoučely (na rozdíl od Olgy Sommerové, která se do ní aspoň na chvilku podívá jako náhradnice za Feriho), a místo nich nastoupili zlatokopové. Lid si začal čím dál častěji šuškat, že do politiky jde jen ten, kdo nic jiného neumí. A mnohdy (jistě ne vždy) to byla pravda. Opět vzpomeňme, kolik lidí se de facto narodilo ve vrcholné politice – Stanislav Gross, Bohuslav Sobotka, Jan Hamáček, Kateřina Konečná, Marek Benda a další. Z velké části lidé, kteří před vstupem do politiky neměli žádnou nebo jen minimální zkušenost z praktického života. Což mimochodem znamená, že mu byli vzdáleni natolik, že – jak se říkalo za komunistů – ani nevědí, kolik stojí máslo.

Tato vlna se statutarizovala v podobě Pirátů a jakýsi bizarní výhonek TOP 09 byl Feri. Vlna mladých mužů a žen (či nebinárních atd. osob), která se skrze drtivé působení na mladé lidi na sociálních sítích dostala tam, kam se měla dostat třeba až po dvaceti letech sbírání zkušeností z jiné práce a obecně života mezi lidmi. Jak chcete rozhodovat o zákonech (tedy esenci pravidel života společnosti), když jste od ní na hony vzdáleni? Takový Feri ihned po maturitě naskočil (tehdy jako náhradník) do teplického zastupitelstva. To mu bylo osmnáct a neměl za sebou nic. V Poslanecké sněmovně se ocitl v jedenadvaceti, aniž by mezitím byť jediný den dělal něco jiného, než vypouštěl ty výše zmíněné bubliny prázdných slibů a usmíval se do kamer.

Podobně bychom si mohli odprezentovat většinu Pirátů. Za sebou nic, ale sebevědomí jak Ararat. Všimněte si, jak nás tento „kindermanagement“ apodikticky poučuje o čemkoli a nijak mu nepřekáží, že se mu zkušenější a odborně zdatnější lidé smějí. Oni to rádi vydrží, mají přece tu „vizi“. Tedy představu o tom, jak budou vládnout, ovládat, panovat. Proto tolik usilují o snížení voličského věku (aktivní na 16, pasivní na 18), proto tolik prosazují korespondenční a internetové hlasování (co obojí napáchalo za zvěrstva v USA, máme v živé paměti). Protože vědí, že „děti“ mohou volit zase jenom děti. Bez zkušenosti, bez zodpovědnosti, třeba jen na zajímavou tvář a exotický účes. K čemu znalosti, odbornost, myšlenky? To je nemoderní veteš.

Feriho trapná lapálie, bojím se, je příznačnou předehrou toho, co nás teď bude čekat dennodenně až do voleb (a jistě i po nich, neboť v naší zemi se ustálil podivný zvyk vést předvolební kampaň jaksi neustále). Diletanti na vysokých židlích budou poroučet a nám ostatním zbude jediné právo: mlčky poslouchat. A kdybychom snad zaprotestovali, nakráčí Věra Jourová a – jak se hezky vyjádřila na margo svobodných webů, prostě „je vyhladoví“ (odřízne od příjmů).

Z této pornopříhody bychom si měli vzít náležité poučení. Nejen o tom, že lež má krátké nohy, nebo o tom, že komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Především ale modelové memento o tom, jak skončí celá společnost, předáme-li ji do rukou politickému kindermanagementu. To už nebude jen Kocourkov. To bude Dům hrůzy. Ale ne ten pohádkový, na Matějské pouti, nýbrž skutečný.

Jiří Kobza