Důležitým faktorem pro aktivitu rozvojových zemí a stabilitu v Asii po druhé světové válce byl rozvoj vztahů mezi dvěma největšími zeměmi tohoto kontinentu – Indií a Čínou. O přestávce Ženevské konference o Indočíně a Koreji čínský a indický premiér Čou En-laj a Džaváharlál Néhrú podepsali koncem dubna 1954 dohodu o obchodních stycích s Tibetem. Význam této dohody, vedle konkrétních ujednání, spočíval především v tom, že v její preambuli byly formulovány zásady vzájemných vztahů mezi těmito dvěma státy, které jsou známy jako panča-šíla.

Jedná se o pět zásad, které byly převzaty ze základních příkazů pro život buddhistů a byly aplikovány jako všeobecné zásady mírového soužití mezi státy s rozdílnými sociálními a politickými systémy:

• vzájemné respektování územní celistvosti a svrchovanosti

• neútočení

• nevměšování se do vnitřních záležitostí

• rovnoprávnost a vzájemná výhodnost

• mírové soužití

Principy panča-šíla byly dále rozvedeny v deseti zásadách, jimiž se měly řídit vztahy mezi státy, které se účastnily konference v Bandungu v druhé polovině dubna 1955. I tu zde stojí za to připomenout.

Bandungská konference, také Afro-asijská konference nebo Asijsko-africká konference, byla první mezinárodní konferencí asijských a afrických zemí, která se uskutečnila v indonéském Bandungu ve dnech 18. až 24. dubna 1955, tedy zhruba rok po přijetí principů panča-šíla.

Konference mimo jiné reagovala na vznik vojenského paktu SEATO (1954), na ženevskou konferenci o Indočíně (1954) a ovzduší všeobecného napětí ve světě.

Mezi účastníky setkání bylo 23 asijských států (s výjimkou Severní a Jižní Koreje a Izraele). Z Afriky se zúčastnilo 6 států. Zastoupení zde měly země jak s prozápadní orientací (Turecko, Filipíny, Jižní Vietnam), stejně tak státy s komunistickým směrováním (Čína, Severní Vietnam). Mezi neoficiálními účastníky byly přítomny Maroko, Alžírsko, Tunis, Libye a Jihoafrická unie. Status pozorovatelů pak měli zástupci kyperských Řeků a černošských hnutí z USA

Za cíl si konference kladla vyřešení postavení afroasijských zemí v bipolárním světě, dále pak navázání vzájemné spolupráce, artikulaci problémů spojených s chudobou, řešení komplikací v procesu dekolonizace atd. Cílem bylo také zvýšit tlak na dvě existující supervelmoci (Sovětský svaz a USA), díky společnému postoji, který by zvýšil sílu těchto zemí v mezinárodním společenství.

Na konferenci bylo všemi účastníky schváleno 10 principů neboli Deklarace na podporu světového míru a spolupráce neboli tzv. Bandunská deklarace. Deset principů vycházelo z pěti zásad mírového soužití – tzv. Panča-šíly, a také v sobě zahrnovalo myšlenky Charty OSN. Šlo o tyto principy:

• Respektování lidských práv a Charty OSN.

• Respektování suverenity a územní celistvosti států.

• Uznání rovnosti států a ras.

• Zákaz vměšování se do vnitřních záležitostí států.

• Uznání práva na individuální a kolektivní sebeobranu.

• Odmítnutí takových forem kolektivní bezpečnosti, které by prosazovaly zájmy jen jedné mocnosti.

• Odsouzení hrozby agrese a použití síly proti územní celistvosti a politické nezávislosti kterékoli země.

• Podpora mírového urovnání mezinárodních sporů.

• Podpora mezinárodního práva a smluv.

Mnoho z těchto slov by nám mohlo připomenout dobu, v níž žijeme. A leckteré principy by dokázaly hlavní problém této doby, tj. přetlačování USA s kýmkoli jen trochu silným o vliv a bezmeznou sílu za cenu porušení mírových možností k urovnání nesouladů, které ukládá například i zakládací listina NATO z roku 1955. Stačí se jen podívat do historie, a najdete zde řešení mnohého dnešního. To by ovšem museli připustit ti, kdo slovo „chcimír“ považují za nadávku a prosazují všechno jiné, než mír. Tedy koloniální servilitu, poddanství a válku, do níž se vtahujeme díky naší skvělé politické reprezentaci, aniž s ní máme cokoli společného.