Co se stalo, že třicet (někde i více) let pečlivě budovaná pyramida moci, opřená o složitou pavučinu direktiv a deklarací Evropské unie a podpůrných organizací se začíná pomalu bortit? Čím to je, že síť politických neziskových organizací a aktivistů, tak štědře financovaných dílem z veřejných a dílem i z velmi podivných zdrojů, se navzdory podpoře masmédií hlavního proudu stále nedostává (nevrací) k moci, a to zejména v zemích střední a středovýchodní Evropy, snad s částečnou výjimkou Slovenska? Co se stalo, že občané evropských států stále více odmítají dát se obohacovat jadernými inženýry a kosmonauty, kteří po milionech nelegálně táhnou do Evropy? Proč se vládci tolik bojí hlasu lidu, že dělají vše pro to, aby jej umlčeli, popřípadě různými nástroji a způsoby (z)manipulovali volby?

Občané promluvili nahlas

Podívejme se na výsledky některých výsledků voleb z poslední doby:

Finsko: Praví Finové (označovaní za „ultrapravici či populisty“atd.) jen o pár desetin procenta nezvítězili. Jejich vliv je citelný a jejich podpora mezi lidmi roste.

Itálie: Pod heslem „cokoliv je lepší než Salvini“ dělá vláda Conteho, Di Maia a poražené ultraliberální levice z Itálie v přímém přenosu otevřenou ránu Evropy, kterou do ní proniká beztrestně a nelegálně infekce dalších tisíců migrantů z Afriky. Ale pozor, tentokrát se již nejedná o nelegální imigraci, ale o legalizované „pracovníky“, kterým první evropský úřad vystaví dokumenty podle toho, co jim dotyčný imigrant nakuká.

Švédsko: Švédští demokraté posilují

Francie: Reálná možnost, že Marine Le Penová by se mohla stát příští prezidentkou, příští (kontra)revolucionářkou Marianne, bránící na barikádě Francii před útokem nepřátel, celkem jistě způsobuje prezidentu Macronovi mnohé bezesné noci.

Velká Británie: Navzdory vydatné masáži v našich masmédiích (zejména v ČT) a všem trikům liberálů, labouristů kolem Corbyna a té části konzervativců, která zradila svůj program a své voliče, už má většina Britů Evropské unie a Barnierova (Junckerova, Tuskova) šikanování plné zuby. Víme z relevantních zdrojů z místa, že kdyby došlo k opakování referenda o brexitu, tak jeho zastánci vyhrají nyní už docela drtivou většinou. V tomto případě se ovšem za Británií pomalu řadí další země, které pochopily, že draze vydržovat tlupu uzurpátorů v Bruselu by jim přineslo jen další zbytné výdaje a dluhy.

Tohle všechno v evropských institucích dobře vědí a žádnému z europapalášů se nechce plná korýtka a teplá místečka opustit. Dělají tedy vše proti tomu, aby Británii odchod usnadnili. Snaží se jí ho naopak maximálně znechutit, jak jsem o tom ostatně psal již v mnoha svých článcích.

Vox populi, vox dei…

Shrneme-li to výše uvedené myšlenky, mají prostě voliči, občané evropských zemí, už liberálního socialistického buzerování víc než dost. Volili proto strany, které by bez arogantního a bezohledného vládnutí Evropské komise nejspíš ani nevznikly. Hlas lidu, neřízený aktivisty a neziskovkami – za podpory politiků, kteří v zoufalé snaze sehnat si pár hlasů, které by je udržely v parlamentu, jsou ochotni se pobratřit kde s kým – se stal reálným nebezpečím pro mocenská a finanční spojení, která minulých třicet let tak dokonale fungovala...