„Jsem nanejvýš vděčný, že smýšlejí evropsky a humanisticky,“ řekl představitel spolku, který už desítky let prosazuje zrušení Benešových dekretů, tedy odsunu těch sudetských Němců, kteří se ještě před válkou dobrovolně zřekli československého občanství a přijali občanství říšskoněmecké.

Oficiální odsud Němců (po „divoké“ fázi) proběhl na základě rozhodnutí Postupimské konference ze srpna 1945 (nešlo jen o odsun Němců z Československa, ale i z dalších zemí střední Evropy, především z Polska a Maďarska), přičemž podle slov historika Jindřicha Dejmka z Historického ústavu Akademie věd konečné rozhodnutí o samotném principu odsunu Němců v zásadě padlo už na konferenci spojeneckých mocností v Teheránu koncem roku 1943. Tlak na zrušení Benešových dekretů je zejména tlakem na zneplatnění zabavení německého majetku, dle dekretu o zestátnění majetku Němců, kolaborantů a zrádců.

Posseltovi soukmenovci, například někdejší evropský komisař pro rozšíření Unie Günter Verheugen, opakovaně navštěvoval Prahu ještě před naším vstupem do EU a podmiňoval naše přijetí revizí poválečného uspořádání, navrácení majetků (tehdy vyčísleného na cca 300 mld. Kč) a de facto anulací česko-německé deklarace z roku 1997, která prohlašovala záležitosti minulosti za uzavřené.

Exprezident Zeman svůj námět doplnil poněkud nešikovným vyjádřením: „„Neberu ohledy na civilní obyvatelstvo v Gaze, které beztak většinově podporuje Hamás.“ Jedna věc je „podporovat“, druhá věc je podílet se na teroristických akcích. Trochu to připomíná starší Zemanův výrok „Ne každý muslim je terorista, ale skoro každý terorista je muslim.“ V obou je přítomen prvek kolektivní viny, a ten je v demokracii neakceptovatelný. Kdo zná Miloše Zemana, ví, že k podobným „logickým zkratkám“ měl vždycky blízko. Stačí připomenout jeho prohlášení (po útoku na WTC), „S teroristy se nejedná, s teroristy se bojuje“. Jenže jedna věc je politická rétorika, která tu a tam zjednodušuje a trivializuje komplikovanější skutečnost, a druhá věc pak zcela vědomé lhaní, které předvádí Posselt. Podle něho prý úvahy o odsunu Palestinců z Gazy „uspokojují nacionalistické fantazie drobné části českého politického spektra“. To je totiž přímá, a ještě značně nehorázná a ahistorická analogizace událostí, které spolu v zásadě nesouvisejí.

Zde stojí za to připomenout několik velmi souvisejících historických faktů. Již v červnu 1941 se na konto vztahu Čechů a Němců vyjádřil tehdejší ministr pro Protektorát K.H.Frank (sudetský Němec a spolupracovník Konráda Henleina) těmito slovy: „Čechy a Morava a národy,sídlící v tomto prostoru, ležely a leží nejen v německém politickém, nýbržtaké v německém národním, životním prostoru. Prostorová plocha těchtozemí zakazuje jejich politickou samostatnost – alespoň pokud jde o státněpolitickou formu s protiněmeckou koncepcí. Neschopnost Čechů organisovatise trvale v státním útvaru je osud, daný prostorovou polohou. Každá Německá říše musí míti možnost politického rozhodování o tomtoprostoru a jeho obyvatelích; pokud jde o zajištění germánsko-německéhoživotního prostoru na východ, případně jihovýchod, je to prostě základnízákon.“

Těžko v těch slovech hledat jiný význam, než jako vyjádření názoru, že náš národ nemá v německých očích sebemenší šanci na svébytnost a suverenitu.

Připomeňme si ještě něco o sudetoněmeckých aktivitách. Zakladatelem a celých prvých deset let mluvčím sdružení, v jehož čele dnes stojí Posselt, byl královéhradecký rodák Rudolf Lodgman (1877-1962). Po celou dobu od založení toho sdružení (podle některých zdrojů 1948, podle jiných až 1950) prosazoval právě revizi poválečných událostí a návrat sudetských Němců k jejich majetkům a vlivu v naší zemi. Posselt je jen jeho příkladným následovníkem.