Podle smršti inzerátů na ty nejvýhodnější půjčky (na kuchyň, nábytek, atd. prostě vše neproduktivní, co si na sebe nevydělá) se obávám, že je to surová realita současného stavu společnosti. On totiž ten předlužený občan je potom vděčný za každý milodar, který mu milostivě vláda utrousí, aby mu jej vzápětí zase rafinovaně sebrala. Občan tak zůstává na pospas exekutorům, kteří se třesou i na to poslední, co mu ještě zbylo (kdo vůbec přišel na ten úžasný nápad, že exekutor nemá být soudní úředník ale soukromý podnikatel?).

Je dobré se aspoň krátce zastavit u historické geneze tohoto stavu. Nový režim, který nahradil po roce 1989 ten starý, zkorumpovaný, nefunkční a bez důvěry občanů, nabídl svým novým podporovatelům de facto jen samé materiální výdobytky: cestování, nakupování západního zboží, pocit vstupu do velkého světa, aniž se kdo ptal, zda s tím jsou spojeny také nějaké vyšší hodnoty. A co je na konci tohoto řetězce? Kupujeme předražené, ale druhořadé a nekvalitní zboží, ale jsme na něj odkázáni, protože většina domácí produkce byla buď rozkradena, nebo za halíř „prodána“ zahraniční konkurenci, která udělala to jediné, co jí její zájem velel: kvalitní českou fabriku zavřela a začala sem dovážet svůj cizozemský šunt. A opět – za násobek ceny. Materiální náboženství oněch svatostánků nadbytku – megashopů a hypermarketů – z nás udělalo kolektivně závislými na stálém dokupování věcí, které nepotřebujeme. Z toho pak vzešly takové bizarnosti jako vánoční dárky na spotřební půjčky. Kdo někdy četl román Elsy Trioletové Růže na úvěr z 30. let minulého století, ví, že to není nic nového. Režim postavený na spotřebě jako nejvyšší hodnotě je cesta po spirále, která se stále zužuje, až vás na konci dovede ke slepým dveřím. V tomto bodě v podstatě už jsme. Postupná devalvace čehokoli krom hmotné spotřeby z nás udělala závislé shopaholiky, kteří díky této droze chudnou, k čemuž jim samozřejmě přispívá i současná covidová doba rozpadu služeb a dalších sektorů hospodářství. Skoro by se chtělo říci: zpátky na stromy, kdyby to nebyla černá realita.

Ožebračeným občanům, kteří mají starosti, aby na konci měsíce měli ještě co dát svým dětem k jídlu, se výborně vládne. Když k tomu přidáte stále složitější administraci čehokoliv, která v podstatě zabraňuje jakémukoliv osamostatnění občana od závislosti na státu, dostáváme se k národu, který jako zbitá, hladová ovce myslí na to jak splatit dluhy a přežít exekuci, kterému už nezbývá energie na to, aby se zabýval myšlenkami, jak to například bylo s privatizací OKD, kam zmizely miliardy z České konsolidační banky, proč zkorumpovaní politici a největší tuneláři stále ještě běhají po svobodě a proč nám vnucují miliony muslimů, kteří nikdy nebudou pracovat.

Začínám být přesvědčen, že to není souhra náhod, ale ďábelský plán tichého zotročení občanů nejvyspělejší civilizace na planetě. Po nemilosrdné masáži marketingem, který nás nutí chtít věci, které nepotřebujeme, po přívalu drog, propagaci homosexuality jako něčeho super až po blouznění o bájné multikulti společnosti, je národ dokonale duševně vyprázdněn a snadno ovladatelný.

Dva miliony našich občanů balancující díky uměle udržované mizerné úrovni platů a starobních důchodů na hranici chudoby (která je v našich podmínkách už tak dost nízko), živořící postižení, čtvrt milionu vlastních nezaměstnaných, desetitisíce bezdomovců, když to posčítáme, máme přes polovinu národa v produktivním věku, která přežívá jen tak tak. Protože má v takové beznaději svých problémů ažaž, už mu nezbývá na politické uvědomění a také nemá víru, že volbami může něco změnit.

A jsme u jádra věci. Volební matematika, tak pečlivě pilovaná parlamenty posledních 26 let tak, aby je udržela u moci, funguje právě na skepsi voličů, jako na hlavní hnací síle! Čím méně lidí jde totiž volit, tím více mandátů získávají strany, které mají stálou skupinu voličů ze svých členů a z lidí, kteří se z nich mají dobře. Funguje to i naopak. Když se všichni ožebračení, skleslí, unavení věčnou státní buzerací, občané zvednou a přijdou k volbám říci své vládě (protože i krajské a senátní volby jsou referendem o důvěře vládnoucím stranám) svůj názor, začnou se dít věci.

Musím zde zdůraznit fakt, že do současné materiální i duševní bídy naše občany uvrhly naše vlastní vlády. Pamatujme si proto, že naše vlastní vláda je aktivní spolupachatelkou tohoto bezprecedentního útoku na náš národ.

Pamatujme na to, až za rok půjdeme k volbám. Varujme své okolí, že volbami může tato země získat hodně svobody, nebo ztratit zbytek své svobody umožněním uchopení moci partají námořních zlodějů za pomoci prodejných „tradičních“ stran. Pamatujme na to! Ještě to můžeme změnit! Je na nás, co tu necháme našim dětem za život.

Jiří Kobza