Novela je připravená zcela nestandardním způsobem za podivných podmínek, neřeší zásadní problémy veřejnoprávních médií, ale cílí jen a pouze na personální změny v jejich kontrolních orgánech (tzv. „malé mediální rady“). Podivný přístup vzbuzuje otázky a pochybnosti a zaslouží si hlubší analýzu. Ve vrcholném vedení veřejnoprávního média (ČRo) jsem působil víc než dvanáct let, prostředí dobře znám a proto si dovoluji předložit svou kritickou argumentaci.

Systém volby malých mediálních rad opravdu není to hlavní, co veřejnoprávní média trápí. Je to systém, který funguje cca 20 let (byl nastaven po poslední televizní krizi) je celkem stabilní a až na občasné excesy funguje dobře. Mandát radního je 6 let, tedy v průměru co dva roky se mění třetina radních. Jejich funkční období přesahuje o polovinu volební období Sněmovny, tudíž se plynule vyvažují změny politického složení. Ať už je aktuální vládní většina jakákoli, vždy se při personálním výběru eliminovaly extrémní pozice, díky tajné volbě museli adepti získat podporu nejen ve „svém“ táboře, ale aspoň zčásti napříč politickým spektrem. Současná vládní koalice se však chová podivně již od loňského roku. Vše začalo v květnu 2021, kdy začala obstruovat a blokovat dovolbu rady ČT tak úspěšně, že ji v minulém období zastavila úplně. Své konání dovršila před pár týdny v červnu, kdy násilně protlačila volbu veřejnou – tak, aby mohla vidět a kontrolovat každého svého poslance, jestli hlasoval v souladu s nařízením stranického sekretariátu pětikoalice.

Všechny kroky odhalily jediný cíl vládní koalice – zaměřit se na personální složení mediálních rad, co nejdříve je změnit a ovlivnit k obrazu svému. Vyměnit nepohodlné radní, doplnit počet svými lidmi a mít tak plnou moc nad generálními řediteli obou médií (ať již těch stávajících nebo budoucích). Důkazy jsou jasné:

1) Podivná příprava novely

Normální postup je takový, že vládní koalice nejdřív své záměry zveřejní a získá si pro ně podporu u odborné i laické veřejnosti. Stačí například domluvit společné sezení sněmovního výboru a partnerské senátní komise formou odborné konference. Zde si vyslechnout polemiku, pracovat s námitkami a podněty (přesně takto jsme postupovali v roce 2018 u liniového zákona, který byl přijat napříč politickým spektrem a stal se tehdy Zákonem roku). Přitom volba mediálních rad je to poslední, co televize a rozhlas potřebují řešit. Přesto vláda nejdříve vypustí absurdní návrh na okamžitý konec všech radních (ten naštěstí vládní legislativci odmítli) aby poté vyrobila o něco mírnější verzi, která řeší to samé.

Myslíte si, že takto zásadní změnu mohly v rozumném čase projednat ostatní resorty nebo dokonce management dotčených médií? Omyl! Na meziresortní připomínky byl jen jeden týden (od 28.2. do 7.3.), aby se neřeklo…..

Senátní komise, kde ideový návrh vzniknul, s parlamentním výborem nekomunikuje. Nápad projednala sama, poslance nepřizvala. Nyní přichází text do Sněmovny. Formou mimořádné schůze dle §51 odst. 4 jednacího řádu Sněmovny na podpisy koaličních poslanců. Je schován jako nějaký přílepek za mediálně silné téma energetického úsporného tarifu tak, aby se o něj raději nikdo nezajímal. Proč asi?

2) Podivné zacílení jen a pouze na personální složení kontrolních orgánů

V obecné rovině se mi nápad na rozdělení mezi dvě sněmovní komory líbí. Dojde tím k ještě většímu rozšíření názorových proudů, k většímu vyvážení politických (a snad i odborných) preferencí. Jako předseda Volební komise Sněmovny znám mnoho dalších možných kombinací mezi komorami Parlamentu, vládou a prezidentem. Takový krok jistě dává smysl.

ALE!

Proč má být televizních radních najednou o tři více? Proč má ČT z už tak napjatého rozpočtu (který jí vládní koalice odmítá navýšit) platit další tři radní s průměrnou mzdou, veškerými odvody a náklady? Proč se v televizi počet radních zvyšuje z 15 na 18, ale v rozhlase zůstává na počtu 9?  Pokud chceme mít poměr mezi komorami parlamentu a dodržet matematickou logiku obměny členů, tak lze zachovat 15 televizních radních (v poměru např. 9 Sněmovna x 6 Senát).

Proč koalice zasahuje do §7 odst. 2 – odvolání generálního ředitele? Jako jasná demokratická pojistka dodnes slouží skutečnost, že takový zásadní krok může učinit jen 2/3 počtu všech radních. A nyní najednou bude stačit pouhá prostá nadpoloviční většina? Tento moment považuji za zásadní problém novely. Skrytě umožní větší tlak na generálního ředitele, učiní z něj poslušnější loutku v rukou jednotlivých radních. Toto je ohrožení demokracie a nezávilosti veřejnoprávních médií v přímém přenosu.

Další zásadní problém je u odvolání rady jako celku. V §6 odst. 3 měla Sněmovna jakousi pojistku – pokud by dvakrát neschválila některou ze zpráv, může radu odvolat. Může ale nemusí. Takový krok by byl podroben veřejné kontrole, debatě jak ve výboru tak na plénu. Koalice tuto pojistku v zákoně zcela ruší. Kombinací výše uvedeného by dosáhla toho, že do rad prosadí své spřízněné duše, které budou snáze tlačit na generálního ředitele, ale které budou prakticky neodvolatelné.

Problémů je však mnohem víc.

Podle přechodných ustanovení odst. 2 má Senát volit do rady ČT nejvýše 3 místa, která se uvolní po nabytí účinnosti zákona. Ale co když se jich uvolní víc? 4, 6 nebo i 10? Kdo a jak vybere, která komora má doplnit které místo? Sejde se snad předsedkyně Pekarová s předsedou Vystrčilem u kávy v Malostranské Besedě a hodí si eurem (pardon korunou)?

A proč jsou v novele tak okaté rozdíly mezi rozhlasem a televizí? Televize potřebuje víc radních, ale rozhlas ne? Rozhlasová rada má zůstat v původním počtu 9 členů. Z jakého důvodu? Stávající radní rozhlasu by mezi sebou měli losovat, kdo patří ke které komoře? Takže někteří by se po určitou dobu zodpovídali orgánu, který je nikdy nevolil, nemá s nimi nic společného, ale teoreticky by je mohl odvolat? Proč vláda formou přechodných ustanovení nepočká i u rozhlasu a nenastaví postupný přechod na druhou komoru i zde? Spěchá někam?

Abych jen nekritizoval, zmíním ještě jeden dobrý krok. A tím je pojistka u nominujících subjektů na deset let existence. Takový krok vnímám jako rozumný a správný, v §4 odst. 2 by zabránil účelově vzniklým spolkům a netransparentním sdružením, která nemají žádnou občanskou aktivní historii.

3) Neřešení problémů, které obě veřejnoprávní média trápí

Jak jsem napsal v úvodu textu: systém volby rad je to poslední, co dnes veřejnoprávní média trápí. A v tom je problém! Nepanuje politická ani celospolečenská shoda na změně financování, přitom potřeba valorizace poplatků je jasná. Problematika platby DPH je vyřešena tak nějak napůl a dočasně, chvíli platila, pak zase ne. Média budou muset propouštět, konstrukce poplatku byla kdysi odborně spočítána tak, aby reflektoval nástup DVB-T, ČT24, ČT ART. Ale nepočítal s DVB-T2, s plným formátem HDTV, ČT3.

Obě veřejnoprávní média potřebují dlouhodobou finanční stabilitu s předvídáním inflace. Jen ilustračně přidám pár čísel:

Od roku 2008, kdy byla poslední novelizace zákona o televizním a rozhlasovém poplatku, se průměrná mzda (výdaje na spotřební koš) zvedla o 65 procent. V roce 2008 to bylo 23 542 Kč, v roce 2022 38 911 Kč. Minimální výše televizního poplatku pro rok 2022 by měla teoreticky být 223 Kč, výše rozhlasového poplatku 82 Kč. A to bereme pouze valorizaci, nikoli řadu nových úkolů médií, které vyplývají z digitalizace a nového šíření mediálních obsahů.

Zastaralá je i definice poplatku. Už dávno ho nemůžeme odvozovat od koncese na televizní přijímač či domácnost. Vždyť ani nevíme, co přijímač je. Je mobil televizním přijímačem? Některý ano (pokud má přijímací modul DVB-T), jiný ne. A je přijímačem televizního obsahu ve vší šíři, jak ho zákon o ČT definuje? Každý. Protože zákon za „veřejnou službu v televizním vysílání“ považuje dle § 2 nejen „tvorbu a šíření televizních programů“, ale i „dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb“. To samé se týká rozhlasového přijímače. Takže dnes má přijímač televizní i rozhlasový v podstatě každý, kdo má mobil.

Čili přijímač může být cokoli, ne pouze televizor s digitálním tunerem.

V neposlední řadě vnímám jako problém právní subjektivitu rad. Neměly by raději mít vlastní rozpočet nezávislý na televizi/rozhlasu. Neměly by si umět samy zadávat své vlastní kvalitativní i kvantitativní analýzy nezávisle na tom, co jim objedná a zajistí management kontrolovaného média? Zkrátka – neměly by být více nezávislé na tom, koho kontrolují?

Proč s novelou zákona nesouhlasíme?

Celá konstrukce navržené změny je zkrátka špatně. A je kolem ní podivná nervozita. Jak bylo uvedeno výše, koalice chce zákon projednat na letní mimořádné schůzi, schovaný za problematiku energií. Nestandardní je i přidělení práce ve Sněmovně. Zcela běžně se o roli zpravodaje přihlásí někdo z odborných poslanců v daném výboru. Učinil jsem tak já osobně po rozeslání úvodní informace. Organizační výbor Sněmovny (kde má koalice většinu) však zcela podivně, formou per-rollam (přes email) tento návrh změnil a prosadil si jako zpravodaje svého vládního poslance Jana Lacinu. Není to osobní, ale ptám se. Čeho se koalice bojí? Má strach, že jako opoziční zpravodaj jí uvidím pod pokličku a že budu mít negativní stanoviska? Vždyť má přeci pohodlnou většinu 108 hlasů. Jiný koaliční poslanec mě dnes na twitteru osočil z toho, že jsem trapný lhář. 

Obrázek si udělejte sami. Kolem novely panuje v koaličních kruzích nervozita a napětí.

Proč asi?

Odpověď je nasnadě. Matematika je totiž jasná. Vládní koalice potřebuje do televizní rady dostat co nejvíce „svých lidí“. Sníží kvórum a příští rok (před dalšími volbami) bude mít plnou kontrolu nad volbou nového generálního ředitele. U rozhlasu je to podobné. Nižší kvórum tvoří větší tlak na ředitele, ať už při jeho případném odvolání nebo volbě nového, poslušnějšího….

Takhle jednoduché to je. Z předložené novely mediálních zákonů zavání účelovost a chytře skrytý záměr o bezprecedentní ovlivnění managementu obou veřejnoprávních médií.