Není proto překvapením, že od samých počátků bylo nutné eliminovat zobrazování extrémního násilí. Vývoj v této oblasti je ovšem velmi rychlý: Počítačové hry už totiž dávno nefungují jako standardní produkt, který koupíte svému dítěti, a to je pak používá jako třeba kolo nebo novou panenku. Většina her (zejména těch, které lákají na nulovou nebo minimální počáteční cenu) je založena dnes na tom, že je třeba peníze i po té, co jste hru už zakoupili, nebo stáhli z netu. Ať jde o dokupování dalšího obsahu, nebo různého vybavení a vylepšení přímo ve hře. To v kombinaci s možností vybavení využívat ve hře s dalšími hráči, nebo je dokonce kupovat a prodávat lidem na internetu, vytváří jistou formu paralelní ekonomiky.

A protože jenom v EU hraje nějakou formu počítačových her více než polovina obyvatel, jedná o skutečně masovou záležitost. Toho jsou si samozřejmě vědomi i tvůrci her, a tak hledají cesty, jak z hráče „vytěžit“ co nejvíce. Proto se tak často uchylují k praktikám, které moc dobře známe z našeho běžného života a víme, že mohou přinášet nemalé sociální problémy. Mluvím samozřejmě o hazardních praktikách. Právě ty se mají řešit na celoevropské úrovni. Nebezpečí hazardu v počítačových hrách je totiž, podle mého názoru, opravdu veliké. Cílí na nejmladší hráče, kteří často nemají velké povědomí o hodnotě peněz a jsou schopni utrácet nemalé částky, často svých rodičů, za předměty, jejichž hodnota je dána pouze dočasnou existencí virtuálního světa, v němž je možné tyto předměty směňovat nebo využívat. Přitom však vytvářejí stejné pocity jako u hráčů například na herních automatech a jejich mechanismy se od těchto automatů příliš neliší.

Není to úplně jednoduché, i pro mě je svět počítačových her španělská vesnice. Pro naše děti je to ale většinou naprosto každodenní realita a pokud nebudeme pružně reagovat, tak se nám může velmi snadno stát, že i když uděláme všechno správně, tak dítě může do života vykročit s návykem, který rozhodně není pozitivní!