Voliči v USA budou rozhodovat o tom, zda ve svém úřadu zůstane dosavadní prezident Donald Trump, nebo jej nahradí demokrat Joe Biden. Pro levici jsou oba smutná volba.

Když se vrátíme o čtyři roky zpět, tak jsme sledovali souboj Hilary Clintonové a Donalda Trumpa. Na jedné straně tu stála příslušnice politického establishmentu, ministryně zahraničí v Obamově vládě, a na druhé straně stál úplný politický outsider, podnikatel a showman Donald Trump. Zpočátku nikdo nevěřil, že by mohl uspět, ale probojoval se i přes odpor republikánské strany do souboje s Clintonovou. Trump vytvářel dojem, že skoncuje s politikou elit a pro elity. Zdálo se to zejména když mluvil o vypovězení smluv o volném obchodě, nebo vytvoření desítek tisíc pracovních míst, na což slyšeli zejména lidé z tzv. rust beltu (rezavého pásu), tedy skupině států, odkud odešel za levnou prací tamní průmysl. Sám prohlašoval, že „hlas pracujících bude dlouhé, dlouhé době opět slyšet.“

Jenže při pozornějším pohledu bylo jasné, že Trump není žádný levičák a dobrodinec. Koho rozhodně nezklamal byly velké korporace a jejich vlastníci. Jako příklad si můžeme vzít počet miliardářů. Těch bylo v roce 2017 v USA 565 a jejich majetek se podle Forbes pohyboval okolo 2,7 bilionů dolarů. V roce 2020 počet miliardářů vzrostl na 614 a rovněž jejich majetek narostl na 2,9 bilionu – a pak přišla covidová krize a během vzrostl počet miliardářů na 629 a jejich majetek získal hodnotu 3,2 bilionu dolarů. K růstu počtu miliardářů přispěla jistě také Trumpova daňová reforma. Ta sice snížila daně všem, ale největší podíl daňové úlevy ve vztahu k příjmu po zdanění získali ti nejbohatší.[1] Ani v ekonomické oblasti Trump nepřinesl onen zázračný boom a vznik milionů pracovních míst. Za roky jeho vlády rostla ekonomika a přibývala pracovní místa podobně, jako za jeho předchůdce Obamy.[2] Trump nerealizoval ani tolik diskutovanou a monstrózní představu vystavění zdi podél hranic s Mexikem. Zde jen dokázal šokovat celý svět, když nechal oddělovat děti od rodičů a umisťovat je v detenčních zařízeních do klecím podobných prostor. Stejně tak jeho vykřikování o stažení vojáků ze zahraničí se nevyplnilo. Pokud se podíváme na počet, kolik jich je v zahraničí nasazeno, zjistíme, že se jejich počet od Obamových dob příliš nezměnil. Bylo jich řádově 198 000. Trumpova administrativa uvádí, že nyní je jich 174 000, ale to je jen početní trik. Počínaje prosincem 2017 začalo americké ministerstvo obrany vyřazovat vojáky umístěné v Afghánistánu, Iráku a Sýrii z oficiálních zpráv o počtu nasazených z důvodu „ochrany našich sil“. Pokud bychom provedli kvalifikovaný odhad, dostali bychom se podle prestižního časopisu Foreign Affairs na počet 194 000 vojáků v zahraničí. Tedy téměř stejný počet, jaký zde byl za Obamy.[3]

Vezměme si takový Afghánistán. Před volbami ho Trump nazýval „obrovskou chybou“ a říkal, že je „načase vrátit se domů“. Za dobu svého úřadování v Bílém domě ale zvýšil americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu o 50 procent. Sice opět začalo stahování vojáků spolu s nejasným plánem, jak se bude osud této země dále vyvíjet, ale na místě jich zůstává zhruba 12 500. Když Trump přebíral vládu, bylo jich tam 8 500.[4] No a nakonec je tu COVID-19 a krize, kterou způsobil. Trump nejprve tvrdil, že nemoc sama zmizí, jako se objevila. Potom začal tvrdit, že to nic není, jen taková chřipka.

Nakonec v nákaze spatřoval spiknutí, které má zabránit jeho opětovnému zvolení. Celou dobu nemoc zlehčoval, až ji sám dostal a nebýt několikerého podání kyslíku, který mu pomohl s dýcháním, možná by už prezidentem nebyl. Takovou péči ale kvůli neexistenci všeobecného systému zdravotní péče velká část Američanů nemá – a Trump a republikáni jsou ti poslední, kdo by něco takového prosazovali.