Sám se mohu cítit jako ten, kdo pomáhal roztlačit káru, přenést debaty o islámské expanzi z polo-uzavřených internetových skupin do ulic a na náměstí, k otevřenému aktivismu, na politické kolbiště. Nebo jako kdosi, kdo vyvolal velké naděje a neuspěl. Jenže co to je, „uspět“? Kára je roztlačená a islamizaci země odmítá alespoň v proklamacích skoro každý. Některé zákulisní detaily uplynulého roku či dvou chtěl jsem si nechat pro sebe, ale nejnovější události mě přinutily nemlčet.

Vše pro mě začalo administrováním skupiny „Islám v České republice nechceme“ a ještě dřív návštěvami srazů „skalních“ příznivců (tehdy zhruba třicetitisícové) skupiny. Skupinu jsem, na rozdíl od některých mediálních tvrzení, nezaložil, byl jsem však viditelným přispěvatelem, záhy jedním z administrátorů a vytrvalcem, který skupinu pomáhal držet naživu v letech její početní stagnace (přibližně 2012 – jaro 2014). Navíc jsem měl – opět na rozdíl od většiny antiislámských aktivistů – aspoň rámcovou představu, jak islámskou expanzi brzdit a zastavit. Razili jsme – spolu s věrným souputníkem J. Bartákem – představu, že skupina by měla být aktivistická, měla by se přerodit ve strukturované hnutí či stranu, měla by – vedle internetu – působit i v reálném životě. Snažil jsem se (ale v tom jsme byli s administrátory zajedno) budovat odpor k islámu jako nerasistický, společensky tolerantní a anti-elitářský – protože oběťmi islámu jsou lidé všech ras, tolerance životních alternativ by pod islámem pominula a islám neohrožuje jen elity, ale celou společnost.

Politická rutinérka Jana Volfová [JV] byla v přenesení „antiislámu“ z internetu do politiky nezastupitelnou osobou. Od ní vzešel nápad na „malou“ (2014) i „velkou“ (2015) protiislámskou petici, to ona dokázala zařídit a uhlídat pořádání veřejných akcí, díky nimž jsem se stal celostátně proslulým. Ovšem kurs JV na rychlé politické etablování narážel na odpor mezi spolu-administrátory IvČRN. Těch střídajících se 5-10 osob, které v různých dobách ovlivňovaly směřování skupiny, zdůvodňovaly odpor k JV všelijak – od „dryáčnictví“ a „přílišné levicovosti“, přes „politický turismus“, po „mocichtivost“. Její skutečný problém (manipulátorství a hamižnost) neprohlédli, zato ona velmi dobře prohlédla je. V zákulisí IvČRN odhalila skupinku elitářských podivínů, asociálů a strašpytlů, kteří mohou skvěle analyzovat detaily islámské věrouky, umí ukřičet kdekoho mimo svůj úzký kroužek – ale pro reálnou práci jsou nepoužitelní. Nejsou s to se postavit do čela schůze, natož pak na náměstí, mnozí se odmítají angažovat pod vlastními jmény. „Nikdy ti neodpustí zviditelnění“, říkávala mi, „a při první příležitosti ti namydlí schody“. Ti kluci (a holky) nejspíš byli čistší, než JV – ale nevykazovali ani zlomek její pracovitosti. To u mě tehdy rozhodlo.

Věděl jsem, že vstupuji mezi vlky

Faktem je, že Jana V. do politiky spěchala, a to už začátkem roku 2015, ještě před migrační krizí. Důvodem nebyla jen touha vrátit se do velké politiky, ale i těsná spolupráce s Vítem Bártou (VB). Ten se začátkem roku 2015 potřeboval elegantně zbavit svého výtvoru a hračky vymykající se kontrole, poslance Okamury. Pochybnosti o Okamurovi jsem sdílel s většinou „jádra“ IvČRN – věděli jsme, že se problematice islámu ještě v letech 2010-2013 vyhýbal a mířil svou rétoriku jinam. „Puč v Úsvitu“ se časově kryl s dobou, kdy mě JV s VB seznámila. Nastal v nejméně vhodnou dobu (krátce poté, co se Okamura vyslovil tvrdě antiislámsky) a dosud netuším, zda tolik spěchali členové poslaneckého klubu (aby se zavděčili svému neoficiálnímu šéfovi, VB), nebo VB osobně (snad, aby předešel porozumění mezi Okamurou a mnou?).

Věděl jsem, že vstupuji mezi vlky, ale nabídka zněla lákavě: Díky pracovitosti JV a zázemí parlamentního Úsvitu dostane „antiislám“ konečně profesionální aparát a perspektivu. Věděl jsem, že mým jediným triumfem je zázemí ze strany skupiny IvČRN, média, které běžně mívalo týdenní dosah okolo 0,5 milionu. S takovým dopadem a zázemím bylo možné hrát s Bártou „silově“, jako respektovaný partner. Psal se květen a červen 2015. Tehdy mi dosavadní kolegové z „jádra IvČRN“ poprvé namydlili schody. S odvoláním na obavy z politických špinavostí odmítli mnou prosazovanou transformaci IvČRN v široce založený spolek. Vznikl Blok proti islámu (BPI), navenek „politická nadstavba“, ve skutečnosti nouzové řešení. Následující měsíce vypadaly v zákulisí tak, jako by admini IvČRN bojovali s BPI spíše, než s islámem. V srpnu 2015 proběhl nepříliš podařený („remízový“) duel mezi mnou a Martinem Veselovským, moderátorem DVTV. Nikdo mě tenkrát nepohanil tolik, jako „jádro“ IvČRN. Zdaleka nešlo jen o vztah Konvička – Volfová. Na milost nebyl brán prakticky nikdo, kdo se snažil něco dělat – poslanec Okamura, poslanci Úsvitu, jakobíni typu Lucie Haškové. Kluci z IvČRN zde paradoxně nahrávali zájmům dvojice Bárta – Volfová, která se možná snažila udělat z BPI (a Konvičky) hegemona opozice, při tom však činila vše, aby jej izolovala od jiných aktivistů či skupin.

Narůstající frustraci jsem dal průchod na sněmu BPI v prosinci 2015, kdy jsem se od IvČRN distancoval. To bylo „uvnitř“ pokládáno za zradu. Šlo však o znechucení ze situace, kdy 2–3 nikým nezvolení a samozvaní (jen 1 z nich byl zakladatelem IvČRN) „nabobové“ drží prst na spoušti a kdy se, mezi šňůrou meetingů s občany, tiskovek, rozhovorů pro média, atd. atp., jakož i normálním pracovním a soukromým životem, doprošuji, aby laskavě podpořili tu či onu demonstraci, zveřejnili pozvánku na meeting…

Málokdo je v té hře bez viny

Ke druhé krizi došlo v době rozpadu BPI. V zásadě šlo o to, že osoby fakticky řídící Úsvit (což nebyl ani jeho předseda, ani poslanci) pomalu ovládaly BPI, vylučovaly partnerství při přípravě volební kampaně a cíleně útočily na mé nejbližší spojence. Když jsem zvažoval rozchod s Úsvitem, věřil jsem, že vše vykomunikuji právě přes mediální sílu IvČRN (kde jsem stále byl editorem – tvůrcem obsahu). Možná by takto bylo možné „antiislám“ znovu zkonsolidovat. Mýlil jsem se – tentýž osobám, kterým tolik vadila spolupráce s JV, nyní vadilo ukončení oné spolupráce. Editorství jsem byl bez varování zbaven.

Během krajské a senátní kampaně IvČRN jen minimálně, pokud vůbec, propagovala antiislámské kandidáty. Ten luxus apolitičnosti! Co mohlo zvenku vypadat jako „štěpení na stále menší strany a straničky“, bylo uvnitř do značné míry dáno tím, že největší antiislámská platforma na českém internetu neodpouštěla zviditelnění. V průběhu všech těch událostí došlo ke zrušení „staré“ facebookové stránky (té se 160 000 příznivci), pomalému růstu „nové“ stránky (dosáhla 70 000 příznivců), její zrušení přibližně před týdnem – a zázračné „zmrtvýchvstání“ stránky staré. Co vypadá skoro jako hra temných sil bylo nejspíš jen váhání či neschopnost administrátorů napsat společnosti Facebook, že „už budou hodní“.

Na „staré“, facebookové stránce jsem býval editorem. O zmrtvýchvstání jsem se dozvěděl zprávou od vedení facebooku. Ihned jsem radostně sepsal administrátorskou zprávu (a nasdílel svůj nejnovější blog). Během několika málo minut mě „jádro IvŘCN“ z editorství opět smazalo, přestal jsem mít možnost přes IvČRN komunikovat. Stalo se v pátek, 9. prosince 2016, večer.

I takto tedy došlo k „oslabení antiislámského tábora“. Málokdo je v té hře bez viny a kdekdo, mě nevyjímaje, nadělal spoustu chyb. „Prst na spoušti“, alespoň co do komunikace na sociálních sítích, však celou dobu drží skupinka „vyvolených“, pro které není skoro nikdo dost dobrý …