Pan redaktor Stránský napsal v reakci na to, že se Změna odmítla účastnit oslav 17. listopadu na liberecké radnici, komentář s nápisem „Korytář nenávistí zmítaný“. Článek přináší určité kouzlo nechtěného. V mnoha ohledech se totiž neliší od různých prohlášení z dob před rokem 1989 vůči lidem, kteří si i tehdy dovolili vyslovit jiný než oficiální názor. Posuďte sami:

Pan Stránský autory našeho prohlášení nazývá jako „Jan Korytář a jeho soudruzi“, používá výrazy jako „nenávistný či ješitný Korytář, plný infantilní zášti“ a samotný text označuje jako „arogantní výlev rozdělující společnost“.

Nemohl jsem si nevzpomenout na tyto věty:
„Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“

Poznáváte? Jde o citaci z „Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“, Rudé právo 29. 1. 1977, které bylo reakcí tehdejších funkcionářů na vznik Charty 77.

Pan Stránský píše, že naše prohlášení je „arogantní a urážlivý výlev rozdělující společnost“. Nic arogantního ani urážlivého na prohlášení nevidím, to že naše prohlášení ale „rozděluje“, pravda je. Na tom přece není v demokratické společnosti nic špatného. V demokracii je přece normální, že je společnost rozdělená na skupiny s protichůdnými zájmy a názory. Právě v rámci demokratické diskuse se společnost vyvíjí a posouvá. To je jedna z věcí, kterou komunisté, až na krátké období před rokem 1968, neuměli, a která jim nakonec zlomila vaz.

Pan Stránský píše, že se „kvůli bolavému egu obracím zády k připomínce dějinného zvratu, který ukončil vládu zločineckého režimu“. Ale kdepak – já jsem se zády obrátil pouze k jednomu radničnímu setkání, které mi přišlo, že bude jen mlácením prázdné slámy, kde budou řečnit lidé, kterých si za jejich politické působení po roce 89 nemohu vážit. Naopak, připomínku 17. listopadu jsme s kolegy vzali docela odpovědně jako důvod vyjádřit se k tomu, jak chápeme pojmy jako svoboda nebo demokracie a co je podle nás ohrožuje.

Pan Stránský na konci komentáře vyslovuje domněnku, že je strašidelné domýšlet, jaké “pro Liberec a jeho rozvoj mnohem zásadnější věci jsem ochoten torpédovat a brzdit kvůli infantilní a nezpracované zášti“. Není to trochu jinak, pane redaktore? Těžko najdete za rok mého působení v opozici jediný příklad pro své tvrzení. Je to totiž přesně naopak – právě nové vedení města ukončuje jeden projekt, který jsme v minulosti připravili, za druhým – parkovací dům u terminálu, sanaci skládky v ruprechtickém lomu, revitalizaci městských lesů na Ještědu, výstavbu kompostárny, pokračování modernizace parovodů, rozběhnuté opravy dětských hřišť nebo další projekty.

Celý článek mi tak paradoxně připomíná časy, jejichž konec jsme si letos po 30 letech opět připomínali. Nemám to panu Stránskému za zlé, a to ze dvou důvodů. Jednak je mladší než já, takže si toho z doby před rokem 1989, co se týče tehdejší politiky, na rozdíl ode mě, asi moc nepamatuje. A navíc bylo jen otázkou doby, kdy takovýto článek vyjde. Peníze, které totiž získávají Liberecké zprávy z rozpočtu kraje od hejtmana Půty, nejsou zadarmo a v psaní pana redaktora to je znát.

Nepodezírám však pana Stránského, že by článek napsal jen kvůli penězům. Tak to nefunguje dnes, a nefungovalo to ani za komunistů. Takový článek se napíše, abyste ukázali, že stojíte na té „správné straně barikády“. Stačí jen uvěřit těm, co jsou aktuálně u moci, trochu občas přivřít oči a článek plný spravedlivého rozhořčení nad „odpadlíky a samozvanci“ napíšete nakonec sami a rádi. Za minulého režimu, stejně jako dnes.

Jan Korytář
zastupitel města

Původní komentář p. Stránského:

Bojkot společných oslav listopadového výročí, k němuž se odhodlala Změna pro Liberec, je nízký v tolika různých rovinách, že je opravdu těžké vypíchnout nejnižší level. Většina již byla řečena. Zazněly výtky, že ani pro tak významnou dějinnou událost se Jan Korytář a jeho soudruzi nedokáží odpoutat od lokálních politických půtek. Že svoji ješitnost neumí Korytář odložit ani v předvečer oslav příchodu svobody. Že svým arogantním a urážlivým výlevem dál rozděluje společnost, což je mimochodem to poslední, co společnost potřebuje. Že se kvůli bolavému egu obrací zády k připomínce dějinného zvratu, který ukončil vládu zločineckého režimu. A podobně.

Co je podle mě nejhorší. Jan Korytář koná z neskrývané nenávisti k primátorovu náměstku Ivanu Langrovi, který ze Změny utekl ke Starostům. V rozhovoru pro Liberecké Zprávy o Langrovi řekl: „To, co udělal Ivan Langr je normální podraz. Po krajských volbách si spočítal, že mu u Starostů pokvete pšenka, a tak tam přeskočil. Za mě je to normální podrazák a tím to končí.“

Těžko soudit.

Očividně to ovšem neskončilo.

Je-li Jan Korytář vůdčí osobností liberecké opozice, je strašidelné domýšlet, jaké pro Liberec a jeho rozvoj mnohem zásadnější věci je ochoten torpédovat a brzdit kvůli infantilní a nezpracované zášti.