Úmluva posiluje migraci. Určuje povinnost státům poskytnout azyl z důvodu genderové příslušnosti. Ovšem pak nejde jen o násilí na ženách, ale to, že někdo se považuje za ženu, i když je muž, a jeho stát původu nepreferuje transsexualitu či veřejné projevy sexuální orientace. Úmluva stanoví povinnosti států v oblasti migrace s výhodami pro cizince. Ale státy vznikly, aby pečovaly o zájmy svých občanů.

Úmluva obsahuje obecné pojmy, které se dají ideologicky zneužít. Vyzývá státy k podpoře nátlakových organizací s politickými cíli. Přitom jejich financování z veřejných peněz je u nás kritizováno jako nehospodárné nakládání s veřejnými prostředky. Některé závazky v úmluvě, jako snaha vymýtit nevhodné zvyky a tradice a že muži a chlapci budou aktivně zapojeni do prevence za účelem naplnění úmluvy, působí stejně, jako před rokem 1989 působila ideologická školení mužstva v komunistické armádě. Úmluva tlačí na státy, aby více regulovaly občany.

Nebezpečí úmluvy není v jejím textu, ale v budoucí aplikaci. Stále více moci přechází od moci výkonné a zákonodárné, které vznikají z voleb občanů, k soudní moci. Soudci jsou ve funkci trvale a někteří propadli aktivistické touze měnit svět k lepšímu. Není nic horšího než snaživý úderník v taláru, který chce vynutit své vidění dobra. Přitom vtahování různých konceptů dobra do práva je příznakem totalitních režimů. Nějaký soudce může užít obecné pojmy istanbulské úmluvy k prosazení svých priorit i proti demokraticky zvoleným parlamentům. Nepřekvapilo by, kdyby soud v budoucnu na základě úmluvy prohlásil za protiprávní velikonoční tradici pomlázky.