János Zolcer je spisovatel a novinář středoevropského ražení. Jeho životní příběh je spjat s více zeměmi střední Evropy. Narodil se 1956 jako Maďar na Slovensku v rámci Československa v Balogu nad Ipľom. V roce 1986 emigroval a usadil se v Bavorsku, kde se stal televizním producentem společnosti Zolcer TV zaměřené na reportáže a dokumenty. Vytkl si smělý cíl – dokumentární cyklus s významnými osobnostmi, které stály u radikální změny světové politiky 1889-90, od amerického prezidenta George Bushe staršího, německého kancléře Helmuta Kohla, německého ministra zahraničí Hans-Ditricha Genschera i papeže Jana Pavla II. Provázet dokumentem pak měl jediný prezident Sovětského svazu Michail Sergejevič Gorbačov.

Zolcer využil společné známosti s jiným emigrantem Josefem von Ferenczym, který uprchl z Budapešti po nezdařeném maďarském povstání v roce 1956 a vybudoval v Německu mediální impérium. Ten jej roku 2000 zkontaktoval s Hans-Ditrichem Genscherem a ten rychle zprostředkoval schůzku s Gorbačovem ve Vídni. Výsledkem byl nejen televizní dokument, ale společné setkání s řadou významných lidí (Kohlem, Genscherem, papežem, jihoamerickým prezidentem Nelsonem Mandelou, polským prezidentem Lechem Walesou i s umělci Paulem McCartneym, Alainem Delonem a dalšími, s. 35-36). Gorbačovovo jméno otevíralo dveře.

Zolcerovi se jeho sen vyplnil a navíc vzniklo více než dvacetileté přátelství mezi ním a Gorbačovem, které ukončila až Gorbačovova smrt 30. 8. 2022. Naposledy se viděli v roce 2019 v Moskvě (s. 77). Přátelství se zhmotnilo do knihy Tajemství Michaila Gorbačova. Zolcer při psaní o událostech s různými údaji otevřeně říká: „O každé události jsem slyšel a četl různé názory. Často protichůdné. Rozhodl jsem se však, že v knize přijmu jako „pravdivé“ to, co mi vyprávěl sám Gorbačov nebo jiné kompetentní osoby“ (s. 310). Ovšem člověk znalý historie potvrdí, že Gorbačovova interpretce událostí se s pravdou snese. Kniha je nejen poučná, ale jde o cenný historický pramen, jak věci viděl Gorbačov.

János Zolcer zvolil pro formu své knihy čtivou formu 36 zastavení o různých etapách Gorbačovova života od dětství, původu jeho rodiny, přes studentská léta, seznámení s manželkou Raisou, postupu ve stranické hierarchii Komunistické strany Sovětského svazu až po výstup na post vůdce jedné ze dvou supervelmocí studené války. Jeho setkávání se západními politiky, s nichž někteří se stali jeho přáteli, až po pokus o puč proti němu v srpnu 1991, který sice byl neúspěšný, ale vedl k zániku Sovětského svazu. Kniha však pokračuje i touto další etapou, v níž se autor János Zolcer osobně s Gorbačovem spřátelil. Tato jednotlivá zastavení se z hlediska časové posloupnosti prolínají a někdy na sebe nenavazují. Takže úplně první zastavení je večer, kdy zemřel jeho předchůdce v pozici generálního tajemníka komunistické strany Černěnko a Gorbačov se měl stát jeho nástupcem, o čemž spravil svou manželku Raisu, k níž měl obzvlášť hluboký vztah, s názvem Michail a Raisa – srdíčko vryté do stromu. Gorbačov se i v závěrečné části vrací vzpomínkami do svého mládí. Niterně blízký vztah s Raisou se promítá celým Gorbačovovým životem a tedy i celou Zolcerovou knihou. Zastavení jsou řazena do tří velkých částí: 1. Zvědavý člověk, 2. Vítěz, 3. Nešťastný člověk.

Gorbačovův osud je úžasnou ukázkou, že i v Sovětském svazu mohl člověk prožít americký sen. Gorbačov - dítě z velmi chudých poměrů otce Rusa a matky Ukrajinky, započal život roku 1931 na severním Kavkazu v době hladomoru, kdy i členové jeho kvůli hladomoru rodiny zemřeli. Jeho dědové byli postižení v rámci stalinských represí. On však přežil a přežili i jeho rodiče. Jeho otec pracoval jako řidič kombajnu a traktoru, bojoval celou Velkou vlasteneckou válku na frontě a byl těžce zraněn při osvobozování Československa v bojích na východním Slovensku v Dargovském průsmyku, který Gorbačov navštívil v roce 1969. Dokonce bylo rodině doručeno oznámení o tom, že otec padl, omyl se vysvětlil až za několik dní  (s. 373-374). Rodná vesnice Michaila byla obsazena v roce 1942 Němci a on se musel podílet na kopání německých zákopů. Gorbačova podle jeho vlastních slov motivovala touha změnit špatný systém, a když zjistil, „že to nejde zdola, zkusí to shora“ (s. 386).

Československo a konkrétně moravské Brno je přítomno i v zastavení 9. Gorbačovova návštěva v brněnské Zbrojovce, kam zavítal Gorbačov v rámci sovětské mládežnické delegace po okupaci v roce 1968 a byl postaven před situaci, že se k nim dělníci obraceli zády jako výraz protestu proti sovětské okupaci Československa. Gorbačov to zhodnotil slovy: „Tam jsem pochopil, že my, Sověti, něco děláme opravdu špatně!... Často se zamýšlím nad tím gestem, nad těmi obrácenými zády. Kolik odporu a nenávisti museli ti lidé pociťovat k Sovětskému svazu, když se tohle odvážili udělat? A jak velká je naše vina, vina Sovětského svazu, když se k tomu odhodlali“ (strana 111). János Zolcer také v této kapitole podrobně seznámil Gorbačova s osudem obce Slemence, která byla v roce 1946 rozdělena na československé Velké Slemence a sovětské-ukrajinské Malé Slemence (s. 112-117). Zolcer na osudu obce obývané převážně Maďary ukazuje jakýsi malý rozdělený Berlín. I zde byla obec rozdělena plotem a vzájemný styk rodin byl znemožněn, přestože Československo a Sovětský svaz byly součástí jednoho světového politického tábora. I pro československou historii znalého čtenáře jde o zajímavé upozornění, že sovětské Ukrajině nepřipadla po druhé světové válce jen bývalá Podkarpatská Rus, ale i některé obce ze Slovenska (Ašvaň, Batva, Čop, Galoč, Komárovce, Malé Slemence, Palaď, Palov, Rátovce, Surty, Šalamúnová, Téglás). Gorbačov to komentoval slovy: „O té vesnici jsem nevěděl a to, cos mi popsal, mě ohromilo. Slyšel jsem už spoustu příběhů ze sovětského života, ale tenhle mi opravdu ukazuje tehdejší realitu v novém světle. Díky tomu ještě lépe chápu, proč se k nám v Brně obrátili zády.“ (s. 117).

V knize je popsána řada známých události z Gorbačovova pohledu, ale řečeny i nové nebo méně známé informace. Takovou je i to, že za svého nástupce ve svém dopise Politickému výboru Komunistické straně Sovětského svazu označil Gorbačova generální tajemník Jurij Andropov v roce 1984. Tohoto dopisu se však po jeho smrti zmocnil Konstantin Černěnko, upravil jej a místo Gorbačovova jména dopsal své. Dopis pak přečetl členům Politického výboru, kteří jej jednomyslně zvolili (s. 143-145).

Zajímavá epizoda 27. Gorbačov a ochranka vypovídající o Gorbačově povaze je situace, kdy při návštěvě USA 8. 12. 1987 nechal zcela neplánovaně zastavit svou kolonu a dal se do řeči s přihlížejícími lidmi na chodníku. Způsobil tak zmatek u americké ochranky, která u amerických prezidentů na to není zvyklá, i povzdech hostitele Ronalda Reagana, který na něj čekal na místě přivítání v Bílém domě, jenž se nejprve strachoval o Gorbačovovu bezpečnost, ale pak to komentoval slovy: „No, ale mě tedy ještě nikdo čekat nenechal!“ (s. 318). Reagan to pak sovětské straně vrátil, kdy na návštěvě Moskvy 1988 při procházce zvolil jinou, než domluvenou stranu ulice Arbat (s. 318-319).

O nadějích, jaké Gorbačov vzbuzoval u lidu zemí sovětského bloku, vypovídá, že když byl i za jeho přispění donucen východoněmecký režim souhlasit s povolením odjezdu asi čtyř tisícovek východoněmeckých občanů hledajících ochranu na západoněmeckém velvyslanectví v Praze do západního Německa, vznikly ve východním Německu demonstrace, kde dav volal „Gorbi, pomoz nám!“ (s. 378). Západoněmecký ministr zahraničí a pozdější Gorbačovův přítel Hans-Dietrich Genscher to komentoval slovy: „Kdyby nepřišel Gorbačov, všechno by pokračovalo po staru.“ (s. 379, 384).

Po abdikaci Gorbačova 25. 12. 1991 se k němu jeho nástupce Boris Jelcin choval nepřátelský. Gorbačov mu nestál za to, aby si převzal jaderný kufřík a přenést jej musel ministr obrany Jevgenij Šapošnikov. Jelcin se s Gorbačovem již pak nesetkal. Z rozhodnutí hlav států Společenství nezávislých států bylo rozhodnuto, že Gorbačov bude na náklady Ruska vyplácen důchod, bude mít k dispozici automobil, dva ochránce a státní vilu v Moskvě, kterou užíval již jako člen Politického výboru. Z iniciativy Jelcina však byla za pár měsíců zavřena kancelář jeho nadace a Gorbačovovi byl odebrán pas. Teprve na nátlak zahraničních politik mu byl pas vrácen, ale ruská velvyslanectví dostala pokyn, že jej nemají na zahraničních cestách podporovat a přijímat. Díky obrovské inflaci za Jelcina došlo k tomu, že v přepočtu Gorbačovův důchod činil v roce 1993 dva dolary. Situace se zlepšila po nástupu Putina, který sice ke Gorbačovovi měl chladný vztah, nikoliv však nepřátelský a nedělal schválnosti. Důchod pak činil asi 950 dolarů měsíčně (s. 327-331). Ovšem i nad touto částkou nevěřícně kroutil G. Bush starší, jehož měsíční důchod jako bývalého prezidenta USA činil 16 700 dolarů (s. 332-334).

Aktuální je zmínka Gorbačova, že sovětské vojenské výdaje byly odůvodňovány vytvářením obrazu zákeřného nepřítele – tehdy USA a Západu (s. 190). Mnohé napadne, jak jsou jeho slova aktuální dnes, ať již jsou obrovské zmarněné výdaje odůvodňováni bojem s covidem nebo zbrojní výdaje válečnou hrozbou. Strašení je účinná metoda k ovládnutí lidí.

V knize jsem narazil jen na drobné nepřesnosti. Zolcer na s. 76 uvádí: „Státy východní Evropy, které mohou Gorbačovovi děkovat za svobodu, zatím nepodnikly jediné děkovné gesto, neudělily mu na znamení vděčnosti ani jediné vyznamenání.“ (s. 76). To v případě České republiky neplatí, protože Gorbačovovi zásluhy roku 1999 ocenil nejvyšším státním vyznamenáním Řádem Bílého lva prezident Václav Havel, který s Gorbačovem osobně jednal ještě jako československý prezidenta (zároveň udělil tento řád všem protagonistům konce komunismu – americkým prezidentům R. Reaganovi, G. Bushovi, francouzskému prezidentu F. Mitterrandovi, polskému prezidentu L. Walesovi, německému kancléři H. Kohlovi a britské premiérce M. Thatcherové. Gorbačovovi vděčíme za to, že listopad 1989 se obešel bez zásahu sovětských vojsk, kdy československé komunistické vedení jasně pocítilo vzkaz z Moskvy, že je zachraňovat nebude, a také za to, že proběhlo spořádané a rychlé stažení sovětských vojsk z Československa 1990-91. Na s. 373 je uvedeno, že Gorbačovův otec odešel na frontu v srpnu 1940, ovšem správně je až v roce 1941, kdy byl teprve Německem napaden Sovětský svaz. Na s. 380 je uvedeno, že kancléř Kohl odmítl přijmout demisi ministra Hanse-Dietricha Genschera poté, co neuspěly jeho rozhovory s palestinskými únosci izraelských sportovců na olympiádě v roce 1972. Ovšem tehdy byl kancléřem Willy Brandt.

A co říci závěrem. Gorbačov si i mne získal svou politikou. Neměl snadnou situaci. Rozbil totalitní systém a nakonec to vše skončilo kolapsem jedné velké říše, za což jej v Rusku nemělo mnoho lidí rádo, což komentoval slovy: „Šťastní reformátoři neexistují.“ (s. 321, 376). To, že přes všechno byl nakonec spokojený s životem, vyjadřují jeho slova: „Měl jsem těžký, ale krásný život!“ řekl 89 letý Gorbačov (s. 11). Zolcer vše komentuje slovy: „Svět se změnil, ale Gorbačov zůstal stejný. I dnes věří, že udělal správnou věc, a kdyby mohl, udělal by ji znova!“ (s. 358). „Nechtěl změnit lidi, chtěl změnit svět!“ (s. 361). „Udělal to, co dosud nikdo jiný nedokázal – pokojnou cestou změnil svět.“ (s. 406).

Kniha Jánose Zolcera je cenným svědectvím doby očima hlavního aktéra převratných dějinných událostí. Je čtivá. Projevuje se v ní autorova novinářská, producentská a podnikatelská zkušenost. Je doplněna QR kódy, na základě kterých lze načíst další doplňující informace. Nejsou však pro čtenáře znalého reálií konce komunismu zásadní, kniha je určena čtenářům prvotně ve své papírové, klasické podobě.

Psáno pro časopis Právo a bezpečnost 1/2024.