Nález Ústavního soudu z 2. 5. 2023, III.ÚS 3296/21 (ZDE) zrušil odsouzení úřednice pražského magistrátu a vymezil se razantně kriticky k Nejvyššímu soudu. Případ poválečného československého občanství Josefiny Czerninové, vdově po Evženu Czerninovi, se stal předmětem sporu, který vyřešil pražský magistrát v roce 1999 vydáním osvědčení, že v době své smrti roku 1965 byla československá občanka. Teprve až po 14 letech začalo za tento akt státní zastupitelství stíhat dvě pražské úřednice, již za panování Pavla Zemana coby nejvyššího státního zástupce 2011-21. Obě úřednice opakovaně odmítl odsoudit Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze.

Ústavní ťafka Nejvyššímu soudu

Teprve poté, co do kauzy opakovaně zasáhl Nejvyšší soud, došlo k odsouzení úřednic. Nižší soudy převzaly názor Nejvyššího soudu, neměly jinou možnost, jak se jeho tlaku ubránit. Nejvyšší soud si vynutil odsuzující rozsudek proti názoru nižších soudů. Svůj postoj k odsouzení však vyjádřil Městský soud v Praze tím, že uložil trest jednoho dne vězení a to ještě podmíněně odložený. S trestem jednoho dne vězení se právníci nepotkávají. Hodnotím to jako symbolické vyjádření odstupu Městského soudu k tlaku Nejvyššího soudu na odsouzení.

Takový trest navíc dokazuje nevhodnost užití dovolání nejvyššího státního zástupce. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Na rozdíl od odvolání směřuje proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí a narušuje požadavek na právní jistotu a důvěru v nezměnitelnost pravomocných rozhodnutí. Nezměnitelnost pravomocných rozhodnutí není absolutní, protože jinak by neměly mimořádné opravné prostředky smysl. Ovšem také není zanedbatelný. Mimořádné opravné prostředky mají být užity jen v zásadních věcech. Pakliže je výsledkem dlouholetého trestního řízení, kde opakovaně zasahoval Nejvyšší soud, trest jednoho dne odnětí svobody, jde o bagatelní trest. A v trestu se odráží i společenská škodlivost. Trestní řízení jako jakákoli činnost státu musí být i rozumné a efektivní. Platit mnoho dnů činnosti vysoce placených soudců Nejvyššího soudu i státních zástupců Nejvyššího státního zastupitelství je s ohledem na trest mrháním. V bagatelních případech je otázkou, zda vůbec má státní zastupitelství podávat dovolání v neprospěch obviněných při vědomí, kolik to vše stát stojí.

Navíc se ve věci projevilo oslabení zásady, že o vině má rozhodovat nalézací soud a trestní řízení má dvě instance do vydání pravomocného rozhodnutí. To, že odvolací soud, může obviněného žaloby zprostit, ale nikoliv uznat vinným, je projevem snahy zamezit justičním omylům, aby se dva soudní orgány shodly na vině. Pokud se však odvolací soud či dokonce dovolací Nejvyšší soud snaží donutit nižší soudy k vydání odsuzujícího rozsudku, fakticky více instanční řízení degradují. Jaký má smysl více instancí, musí-li nižší instance ustoupit tlaku Nejvyššího soudu na odsouzení? Formálně je více instancí v takovém případě zachováno, ale materiálně nikoli.