Přemýšlím marně, proč zrovna my jsme tím největším mopslíkem Evropy? Asi jsme v sobě pořád nezlomili syndrom potupy z bitvy na Bílé Hoře a Mnichovské zrady, jinak si to neumím vysvětlit. Do konce 15. století se nás všichni báli. Dnes?!

Pořád vidím před očima fotku z Václavského náměstí, kdy 200 000 Čechů hajluje věrnost říši. I ta "Sametová revoluce" byla taková upatlaná, kdy byl systém v takovém rozkladu, že jsme za tři dny poznali, že se nemusíme ničeho obávat, a tak jsme "dělali" revoluci.

Výsledek vypadá podle toho. Jen jsme přeskočili z jedné mocnosti ke druhé. Žádná naše samostatná cesta, naše rozhodnutí. Kdo si dnes vzpomene na slib bez paktů, neutralita a další? Všechno zapomenuto.

Nestěžuji si, jen konstatuji, protože jsem byl jeden čas částečným aktérem, ale ty věci rozhodovali jiní a jinde a většina z nás dělala jen stafáž. Zatím nevidím nikde žádnou osobnost, která by měla vizi narovnat naši páteř. Dějiny národů jsou však často milosrdné, že když je opravdu nejhůře, objeví se někdo, kdo svůj národ vyvede z bahna.