Stanovisko ochránce si vyžádá určitý čas, neboť je třeba v aktuální situaci, ve které se nacházíme, zodpovědět řadu otázek.

Jsme si vědomi toho, že v Evropě již delší domu probíhají vzrušené soudní i politické debaty o úloze náboženských symbolů ve veřejném prostoru, kterých byla Česká republika dosud, z řady důvodů, ušetřena.  Tato doba však patrně končí. Jestliže  před  veřejností i před orgány veřejné moci ( před veřejných ochráncem práv i před soudy) bylo dosud třeba řešit, zda se v konkrétních případech jedná jen o diskriminaci  z důvodů věku, pohlaví, národnosti či etnické příslušnosti,  nastává zřejmě doba, kdy bude třeba i u nás – obdobně jako v jiných evropských zemích -  posoudit, kdy se jedná o diskriminaci postojů a jednání plynoucí z náboženského vyznání a víry. Při posuzování této problematiky dospěly v některých případech evropské soudy k názoru, že  stát v rámci svých funkcí i přes garanci náboženské svobody a respektu k principu neutrality a odmítání jakékoliv diskriminace se nemůže  zbavit kulturních a historicky zakořeněných hodnot a postojů, o které  se opírá vývoj společnosti na jeho území.   Jakkoliv je obecně uznáván princip rovnosti  nelze se pro budoucí léta vyhnout otázce, zda  lze vůbec křesťanství, židovství  a islám v obecné formě v Evropě vůbec  srovnávat.  Resp., co jsou občané, bez narušení  základní společenské soudržnosti, ochotni tolerovat. Rozhodnutí evropských soudů z minulé doby ( ESPL, Francie, Německo)  jednak neposkytují vždy zcela jednoznačné odpovědi na kladené otázky,  ale zejména pod vlivem aktuálních událostí se  mění   výklad některých právních norem, který se dosud zdál neměnný.

Nemůže být žádných pochyb o tom, že nejen naše Listina práv a svobod, ale i jiné zákony zakazují nejen v Česká republice, ale i v Evropské unii  jakoukoliv diskriminaci, přímou i nepřímou, a to z jakýchkoliv důvodů. Každou právní normu je však třeba vykládat v souvislosti s ústavním pořádkem  vůbec  a se zřetelem k hodnotám, které tento pořádek chrání zvlášť. Výklad právních norem, ale stejně tak i činnost státních  nebo veřejných institucí včetně církví,  musí přispívat k soudržnosti společnosti.  Bude třeba posoudit dopad, jaký nošení symbolu, který je jednotlivci vnímán jako nezbytná náboženská povinnost, může mít na ostatní  s ohledem na ochranu jejich práv a svobod a na ochranu veřejného pořádku ve společnosti, kde většinová populace je silně nakloněna sekularizovanému způsobu života. Z tohoto hlediska zdá se být zřejmé, že demonstrativní používání  některých  symbolů by mohlo být s ohledem na řadu okolností  zásadně nepřijatelné. Příkladem může být svastika (hákový kříž), který zcela bezpochyby byl a je náboženským symbolem hinduismu a buddhismu. 

Právo na používání určitých  náboženských symbolů nemůže být proto zcela bezvýjimečné.