Vážení pamětníci pochodu studentů, dámy a pánové,

tak jako každý rok, i letos jsme se tu sešli, abychom si připomněli pochod studentů za svobodu a demokracii. 25. února 1948, kdy se definitivně, a jak se ukázalo, na dlouhá temná desetiletí, prodrali k moci komunisté, se studenti pražských vysokých, ale i středních škol, rozhodli vyjádřit podporu svému prezidentovi Benešovi a chtěli rovněž vyjádřit nesouhlas se způsobem, jakým se komunisté chopili moci. Naivně věřili, že i za komunistů budou platit demokratická pravidla, respekt k názoru jiného, obyčejná úcta k člověku.

Hned tady, v místech, kde stojíme, dali komunisté jasně najevo, že totalita nectí pravidla, nectí respekt k jinému názoru. Dnes mám obavu, že si postupně zvykáme na podobný model. U moci, alespoň formálně, nejsou komunisté, stále máme, alespoň formálně, demokratická pravidla, demokratické volby a pořád ještě jsou média, která lze označit za nezávislá a svobodná. Slyšíte hrůzu z mých slov? Po čtyřiceti letech komunistické totality a po třiceti letech od pádu komunistických režimů ve střední Evropě vás opět utěšuji, že ještě není tak zle, aby nemohlo být hůř. Je to špatný výsledek oněch třiceti let svobody.

Přestali jsme si totiž svobody vážit, přestali jsme ji budovat, považujeme ji za něco daného, definitivního, ale tak to přece není. Znáte ty případy, kdy rozvášnění vegani vezmou v Paříži útokem řeznictví, rozbijí výlohy, pomalují zdi krví a šibenicemi? Znáte ty případy, kdy muž, který před dvaceti lety políbil dívku, která se mu líbila, přijde dnes o kariéru a páchá sebevraždu, protože je vystaven takovému tlaku okolí, že to neunese? Znáte ty případy, kdy úředníci svévolně rozhodují o rozbití rodiny, odeberou děti, kdy se nějaký úřad, zcela v duchu komunistických praktik, rozhodne vzít spravedlnost do svých rukou?

Totalita se nám vrací. Zatímco my si připomínáme oběti komunismu, skandujeme ‚komunisté nikdy více‘, totalita se nám vkrádá do našich domovů zcela jinak, odlišnou cestou skrytou za korektnost, spravedlnost, slušnost, vnímavost, gender rovnost a tak dál. Při vší úctě k obětem totalitních režimů, jakým byla vláda komunistů, totalita má širší zázemí. Může se skrývat za ideály, ale ve skutečnosti jde opět a jen o to, za každou cenu, třeba i násilím, prosadit svůj, můj názor.

Opět tu máme skupinu lidí, kteří věří, že vědí lépe než zbytek společnosti, co je správné, co dobré, co je nutné.

Při vzpomínce na studenty, kteří tu byli krvavě komunisty zastaveni, mysleme na to, že totalita se většinou nevrací ve svých dřívějších podobách. Dnes má nové, pro leckoho přívětivější tváře, ale pořád je stejně krutá, nebezpečná a svobodu a demokracii ohrožující.

Děkuji vám za pozornost.