Dobrý podvečer všem, kdo jste projevili zájem o naši dnešní vzpomínku na oběti komunistické zvůle pořádanou Klubem angažovaných nestraníků.

Po roce 89 cítili politici velkou potřebu ukazovat se na místech spjatých s tragickým obdobím komunistické totality. Dnes už tolik politických bodů vzpomínky na minulost nepřinášejí a zájem mocných opadá. Pokud se tragické události přesto připomínají, většinou se pietní akce omezují na symbolické vyprázdněné akty „aby se neřeklo“ a aby jejich protagonisté byli vidět v médiích. Téměř nikdo se nezamýšlí nad skutečným významem a odkazem těch, kdo vzdorovali zlu. A přece od jejich příběhů a postojů můžeme odvíjet přemýšlení o našem dnešním světě, prostředí, ve kterém žijeme a o tom, jak sami žijeme. KAN se vám dnes pokusí u Památníku obětí komunismu na Ďáblickém hřbitově v Praze nabídnout trochu více podnětů k přemýšlení, než bývá obvyklé.

Minulost a přítomnost jsou spolu spjaty více, než jsme si ochotni připustit. Naše dnešní individuální i kolektivní frustrace se odvíjejí od samého počátku toho, jak myšlenkově a rozumově stavíme svůj svět a osobní každodenní příběhy, ze kterých skládáme svoji životní cestu.

Máme problém. Zavrhli jsme spekulativní část myšlení starých Řeků. Většina lidí v postmoderní době nevychází při vytváření procesu myšlení a rozumových konstrukcí ze svých vlastních pramenů, ale spokojuje se, jinými lidmi, předkládanými obrazy, schématy a jejich účelovými interpretacemi. Tato schémata, obrazy a jejich interpretace se odvolávají na vědu, operují pragmatismem a „doložitelnými daty“. Pro toto myšlení vytvořené ze skládaných obrazů a programované jinými se používá termínu „more geometrico“ ( podle geometrie). Mimochodem, stejný systém myšlení byl typický pro éru komunistické diktatury. Předkládali obrazy, vynucovali si jejich přebírání a pochybovače zavírali a popravovali. Nejhorší je, pokud o našich životech rozhodují politici, kteří vylučují pochybnost a dokonce pochybovat ostatním zakazují. Český národ postrádá metodicky kultivovanou cestu k vlastním bytostným předpokladům, k dění světa jako prostoru možností, na níž se česká společnost ustavovala. Voláním po pragmatismu rozhodování se v naší společnosti ustavila hloupost, která si nárokuje právo na vládu. Jde jen o peníze a s nimi spojené jistoty, a tak celek chátrá. Jistě, převzali jsme v minulosti filosofii vycházející z antiky a křesťanských hodnot, ale to nestačí. Pokud tuto filosofii v našich životech neprovedeme, čekají nás jen další historické karamboly, kterými začínáme být pověstní i daleko za našimi hranicemi. V našem myšlení jsou zabudovány chyby. Ne, že by ve společnosti zcela absentovali lidé schopní a odhodlaní ukázat nám cestu, ale jejich slabost prosadit se patří k tragickým tradicím našich národních dějin. Pokud si i nadále budeme myslet, že si ve svých životech vystačíme s přírodními vědami vykládanými jako nauka o mašinách, bez vyššího smyslu, potom nás i nadále budou vést za ruku na životní cestě osobní frustrace, společenská i národní selhání a bezcílnost bytí.

Když člověk přemýšlí „more geometrico“, stává se množinou nějakých vlastností a platností. Potom je už pouze otázkou času, kdy se nějaká „osvícená“ skupina zmocní tvorby těchto vlastností a daností a máme tu novou, dosud nepotkanou totalitu jako vyšitou. Pokud ale člověk tíhne k přesahování sebe sama, žije, je cestou a pravdou. Nejen komunisté (v mimořádně hrůzné podobě v padesátých letech), ale i dnešní rádoby „osvícené skupiny“ chtějí naši cestu řídit, kontrolovat, plánovat, vypočítávat a vše proměňovat na malé nezpochybnitelné jistoty. Nejvyšší metou je pro většinu lidí předurčená budoucnost, o níž rozhodují peníze. Jen málokdo cítí a odhalí, že vždy je v tom ukryta imperiální lest.

Jak tohle všechno souvisí s těmi, kterým zde dnes vzdáváme úctu? Jednoduše, nemysleli „more geometrico“. Nepřepočítávali svoje postoje na peníze, ve svých životech vycházeli z vlastních pramenů, nenechávali si podsouvat tvorbu vlastností a platností falešnými „osvícenci“. Prohlédli imperiální lest komunistů, zatímco davy v ulicích nadšeně, nebo ze strachu, jásaly, v ukradených továrnách tleskali zlu a podepisovaly petice na podporu politických poprav a dlouholetých žalářů. Tak to bylo, a tak jednoduché to je. Naším historickým problémem nejsou primárně původci zla. Nejsme v tomto ani lepší, ani horší, než jiné národy. Náš problém ovšem je, že příliš mnoho lidí myslí „more geometrico“, což se v praxi projevuje velkým počtem lidí ochotných sloužit zlu a ještě větším počtem těch, kdo ze strachu, nebo pohodlnosti, k tomuto zlu mlčí.

Máme rádi světlo a jeho původce Slunce. Podvědomě se bojíme tmy. Ale tma nám umožňuje, že na jejím pozadí vidíme hvězdy. Možná při tomto pohledu vzhůru přemýšlejme o odkazu hrdinů padesátých let. Smrtí člověka ne všechno končí. Každý po sobě zanechává jakousi niku, prostor se svým odkazem. Většina těchto nik se skutečně rozplyne, je zapomenuta, mizí, nemá mezi živými nikoho, kdo by jejich niky zaznamenal a udržoval. Ale je i dost těch, z jejichž odkazu můžeme vytvářet svoje prameny nových myšlenek, postojů a rozhodnutí. K těm bezesporu patří ti, kdo komunistické totalitě řekli jasné a hlasité NE! NE i za cenu utrpení a ztráty vlastního života. Oni jsou morálními vítězi nad zlem. Oni nám nastavili hodnotu pravdy, svobody a odpovědnosti.

Chce-li náš národ odolat rozpadu etiky a kulturním hrozbám, musí začít vzdělávat a vychovávat svoje nástupce od prvních krůčků ve škole až po university. Vzdělávat nejen v přírodních vědách, ale pomoci jim otevřít svět vnitřního života. Naučit je vést v čase rozhovor s vlastním životem.

„Zároveň je třeba, aby univerzita, která kdysi stála v čele reformačního úsilí, byla i dnes práva teoretického základu kultivace vnitřního života, který nelze založit jen tradicemi“, řekl před více než šesti staletími Mistr Jan Hus. Škoda, že si tato jeho slova nevzali k srdci následující generace. Nemuseli jsme dnes narazit do zdi. Mohli jsme žít klidně a spravedlivě. Ti, které si zde dnes připomínáme, asi nežili klidně už jen proto, že to ve XX. století nešlo, ale rozhodně žili spravedlivě.

Ďáblice 26. 6. 2021