Dne 28. srpna uplynulo 60 roků od pochodu čtvrt miliónu lidí na Washington, kde Martin Luther King pronesl legendární větu "Mám sen...". Zanedlouho poté Kennedy posvětil převrat ve Vietnamu, jehož prezident Ngo Dinh Diem byl svržen a následně zavražděn. Tři týdny poté se JFK sám stal obětí atentátu v Dallasu. Jeho nástupce Lyndon B. Johnson využil z atentátu rozčarované veřejnosti k prosazení zákona o občanských právech, jehož formy naplňování vyústily v dnešní americkou občanskou krizi.

Vše tehdy Johnson samozřejmě dělal ve jménu odkazu svého mrtvého předchůdce (který by s vysokou pravděpodobností tak daleko nikdy nezašel). Skoro nikdo v roce 1964 netušil, co zprvu dobře míněná "reforma" přinese. Rasová integrace postupně přerostla do ideologie diverzity. Zákon o občanských právech se stal alternativní ústavou Spojených států, poté co přerostl v práva lidská.

Na začátku byla snaha dořešit postavení černochů v jižanských státech, kde přežívala od dob občanské války segregace. Na konci desetiletí trvající permanentní reformy s horentními náklady, omezováním osobní i podnikatelské svobody, omezováním majetkových práv, ideologií diverzity, obrovskou lidskoprávní vynucovací byrokracií... je hluboké rozdělení americké společnosti, její fragmentace na různé zájmové, sexuální a etnické skupiny, obrovské sociální rozdíly mezi velmi úzkou vládnoucí superbohatou elitou a ostatními 99 procenty obyvateli země.

Afirmativní akce se stala metlou univerzit, škol, vládních institucí i soukromých firem. Politika "korektnosti" vede k tomu, že "špatný názor" už zničil některým Američanům život či kariéru. Pamětníci socialismu chápou i v USA dnes aplikovanou větu: "Mysli na to stále, ale nikde o tom nemluv."