„... s tetou už se nikdy neviděly.“ Tahle scéna je pro mě z celých Pelíšků nejsilnější.

Dnes se to děje. A já vysvětluju své holčičce, že nám nebezpečí nehrozí. Chci tomu věřit. A pak si říkám, že i Ukrajinci jistě věřili a večer četli pohádky, ráno se loučili před rozletem do škol a práce, aby se zase večer doma slétli a sdíleli spolu každodennost.

Včera se taky slétli. Děti vyprávěly o škole, rodiče si povídali o situaci a doufali, studenti žili své bezstarostné životy a babičky a dědové se těšili, až ti mladí zase přijedou.

A dnes? Mnohé děti už se nikdy nepotkají se svými spolužáky. Studenti s těmi, kteří tvořili jejich každodennost. Lásky se rozpadnou. Spolupracovníci se vytratí. Sny se rozplynou. Dosavadní smysl života se přelije do jediného - PŘEŽÍT a mít co nejblíže ty, které milují.

A přesto... Tohle všechno je ničím. Proti strachu, který se stává každodenností. Strachu o holý život.

Budu hledat všechny cesty k pomoci Ukrajincům a Ukrajině. Protože tahle válka se týká nás všech. I nám se může stát, že "už se se svými sourozenci nikdy neuvidíme". Dnešek přepisuje všechny dosavadní jistoty v nejistotu. A my musíme být silní a nesmíme se tvářit, že se nás to netýká. Pomáhat každý tak, jak jen můžeme.