Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, zákon v současné podobě je velmi nekvalitní. Je přinejmenším třeba jej doplnit o následující body. Neřeší totiž nehmotné kulturní památky. Neřeší problematiku ochrany urbanistických a architektonických hodnot chráněných území.

Neřeší upevnění participace veřejnosti. Navrhuji tedy zrušení dvoukolejnosti památkové péče. Podrobnější vysvětlení vyžaduje ochrana urbanistických a architektonických hodnot chráněného území. Ty zákon nezná. Nedefinuje. A proto je památková péče nechrání. Nečinil tak ani současně ještě stále platný zákon č. 20/1986 Sb. Současná naprostá absence, konsenzu nejen v památkové péči vydává urbanistické hodnoty města, jednotlivých kulturních památek zištnosti developerů bez jejich omezování ze zákona.

Doslova probíhá divoká privatizace kulturního dědictví. Přitom právě historický urbanismus a kompenzační hodnoty památek jsou nejcennějším kulturním dědictvím. Ovlivňují totiž zásadně kvalitu umělého životního prostředí města a tím každodenního života každého z nás, jejich obyvatel. Jejich vliv zasahuje celé společenské spektrum. Všichni ze zkušenosti víme a známe pocit bezpečí a pohody ve starobylých uličkách a na náměstích historických měst. Zdaleka nejde jen o nějakou romantiku či sentiment. Probouzí se v nás pospolitost a empatie k ostatním kolem nás. Empatie, to je vciťování do pocitu druhého, odhadování jeho chování. Je to základ spolupráce mezi lidmi a základ vlastně civilizace. Jakými prostředky toho historický urbanismus a architektura dosahují? Vysvětlení v moderní době poskytly rozsáhlé psychoanalytické průzkumy, vizuální percepce.

Již Immanuel Kant věděl, že vizuální vnímání prostředí a následná orientace začíná vjemem vymezeného prostoru. Pokud chybí nebo je chaotický, je orientace nesmírně ztížená. Historické městské prostory jsou opticky uzavřené. Zástavba, která je vytváří, podporuje jejich harmonickou celistvost, jednotlivé domy si zachovávají svoji individualitu, ale nerozbíjejí ji jako celek. Staří stavitelé intuitivně naplňovali podmínky pro naše vrozené předpoklady vizuální percepce, rychlé orientace, pocitu bezpečí. Moderní urbanismus, tak jak ho známe především z našich sídlišť, sestává z izolovaných soliterů, které prostor nevytvářejí. Zajistí sice dobré oslunění, ale až dosud neplní poslání města stmelovat společnost. Naopak zatím vyvolává pocit desorientace známý z našich sídlišť a dokonce i odcizování mezi lidmi. Náměstí a ulice s lidským měřítkem zde chybí.

Historická architektura je členitá. Členitost celku není samoúčelná dekorace, pomáhá nám odhadnout měřítko stavby. V detailu navazuje s divákem emocionální spojení, to všechno zatím většinou takzvaná současná architektura nedovede. Často vstupuje do historického prostředí agresivně bez ohledu na měřítko okolí, rozbíjí jednotu prostoru a vytváří chaos. Takže si musíme konečně uvědomit, že město je umělým životním prostředím společnosti, která zde právem očekává existenciální podporu. Její práva na participaci nelze zpochybnit. Historická města uspokojí naše psychické, kulturní a emocionální potřeby podobně jako příroda a krajina. Proto by měla být jejich ochrana legislativně současně ukotvena v zákoně památkovém, stavebním i v ochraně přírody a krajiny.

Památkový urbanismus, který do zákona doplňujeme, generuje územně plánovací podklady ve smyslu stavebního zákona, je spojovacím článkem mezi stavebním a památkovým zákonem. V tom smyslu hovoří i dokument "Politika architektury a stavební kultury", téma tři, opatření 3.2.2 a 3.2.3. To by přineslo územně plánovací dokumentaci zlepšení podmínek pro investory, potlačení korupce a zjednodušení projednávání projektové dokumentace.

Vzhledem k silné odezvě odborné i laické veřejnosti navrhuji zamítnutí zákona ve třetím čtení. Pokud k jeho zamítnutí nedojde, pak navrhuji jeho vrácení do druhého čtení.