Budu mít asi trošku problém vrátit se i sama nohama na zem po té vzrušené diskusi, které jsme byli před chvílí svědky. Doufám ale, že se mi to přesto podaří.

Celou dobu zde posloucháme argumenty o tom, jak tragické dopady bude mít zavedení elektronické evidence tržeb na zdejší trh. Většina argumentů se týká toho, že jde o likvidaci živnostníků, malých firem a podobně. Chtěla bych se pozastavit u toho, jaká je současná a předchozí situace, která takto fungovala celá dlouhá léta.

Nechci se vracet až do doby přenášení mnohamilionových částek v igelitových taškách. Všichni si na ni asi ještě pamatujeme. O tom, kde se vzaly ty miliony v igelitkách, nikomu asi nemusím napovídat, z jaké sféry ty peníze pocházely. Běžně se tenkrát hovořilo o tom, že je potřeba financovat vznikající politické strany. Jenomže z podstaty věci je jasné, že o tom, odkud ty peníze pocházejí, asi věděl málokdo. Hovořilo se tenkrát a vlastně dodnes není jasné, jak to bylo, hovořilo se i o financování zločinu, když to zjednoduším. O něco později se zdálo, že jakýsi přehled o pohybu hotových peněz na trhu přinesou registrační pokladny. I proti jejich existenci vznikl podobný odpor jakého jsme dnes svědky proti zavedení elektronické evidence tržeb. Byla to doslova posedlost, s jakou se pravice snažila, aby registrační pokladny zavedeny nebyly. Pak se to podařilo. Dokonce asi o půl roku později poté, co byl přijat zákon, tak o půl roku později byl zrušen a registrační pokladny byly odpískány.

Někdo může namítnout, že existuje řada firem, které přicházejí do styku s hotovostí, a které ty registrační pokladny dodnes používají a funguje jim to. Zákazník přijde, obdrží účtenku, na které je uvedeno, co koupil, je tam datum, jsou tam některé náležitosti, které účtenky obsahují. Tak k čemu nějaké noviny jako je EET, že ano. Podle některých kolegů EET bude zbytečně drahé a v žádném případě nepřinese očekávaný efekt.

Ano, opravdu existují registrační pokladny v některých firmách. Můžeme jim říkat tedy registrační. Ony mají totiž ale jeden jediný smysl, a to uhlídat pro majitele firmy uhlídat mu pohyb jeho zboží a finance, které protékají přes ruce jeho zaměstnanců, a to tak, aby ho jeho zaměstnanci neokrádali. A tím zájem na tom, aby byl pohyb hotovosti sledován, tím jeho zájem končí. To, aby se o tom dozvěděl finanční úřad, je úplně jiná kapitola. Prostě tohle je funkce registračních pokladen tak, jak podle představ našich předchůdců v této sněmovně, tak jak fungovaly registrační pokladny krátkou dobu a poté už vůbec ne.

Do daňového přiznání se ty údaje z těchto registračních pokladen vůbec nedostanou. Nikdo totiž majitele firmy nemůže k tomu přinutit. Mnoho let se hovořilo o prostředí, kdy podnikatel neodváděl ze skutečných tržeb daně. Já nemám obavu, že si mezi podnikateli vytvořím nepřátele, protože ti, kteří mají zájem na transparentním podnikání, ti určitě budou zavedení elektronické evidence tržeb fandit.

Já si dovolím ještě krátký exkurs.

Přišel za mnou jeden zaměstnanec velké firmy, velké bezpečnostní agentury. Bylo to v době, kdy se téměř všechny mé reportáže, odvysílané Českou televizí, zabývali obřími daňovými úniky, pokud tady hovoříme o miliardách jako o velkých daňových únicích, tak ty moje reportáže opravdu byly o miliardových daňových únicích. To bylo v době, kdy já jsem točila něco na Ministerstvu financí, a poprvé v životě jsem se setkala s něčím, co mě šokovalo a s čím se dosud nejsem schopna vyrovnat. Tenkrát poprvé jsem slyšela, že jde o legální daňové úniky. Slyšíte dobře. Legální daňové úniky, daňové úniky, ošetřené zákonem. Policisté si mohli nohy uběhat, stovky policistů, kteří věděli, že se někde děje nějaká špinavost, mohli vyrukovat, mohli dokumentovat, mohli se snažit, co mohli. V závěru narazili na to, že jde o legální daňový únik, o legální podnikání. Tak fungovali naše zákony a některé tak fungují dodnes.

Ale vraťme se ještě k tomu člověku, který mě upozornil na tuto praxi, který mě navštívil vlastně se záměrem, abych natočila reportáž, jak to chodí, jak si chodí k okénku vyzvedávat část své mzdy v hotovosti. Tak jsem tam šla, zavedl mě asi do desátého nebo jedenáctého patra jedné výškové ostravské budovy, kde jsem viděla dlouhou chodbu a dlouhou frontu, každý měl nachystaný občanský průkaz, občanku v ruce nebo nějaký ten doklad. A tam jsem viděla okénko jen mírně pootevřené, za ním ruce, které počítaly peníze, a vždycky ten, kdo přišel, si je přebral, přepočítal, ukázal svůj průkaz a s touto hotovostí odešel.

Já jsem se ptala, co je to za podivný způsob vyplácení, toho člověka, který mě tam vzal. On mi vysvětlil, že ne jenom on, ale stovky, možná tisíce lidí v této republice touto formou dostávají podstatnou část svých výplat. Na konto do banky jim přichází pouze minimální mzda. Pouze z této mzdy jsou odváděny příslušné daně. To všechno ostatní, co dostávají zde, samozřejmě stačí spotřebovat pro svou rodinu a nestarají se o to, zda z toho budou placeny důchodové, sociální a podobné poplatky. Potenciální armáda nesmírně chudých důchodců, to je to, co nás čeká v budoucnosti a co zatím nikdo nezaregistroval, ale opravdu je to velmi velké nebezpečí. Těm lidem je vypočítáván důchod z té minimální mzdy. Nikdo to nechce vidět zatím. Elektronická evidence tržeb toto zčásti alespoň může podchytit a může se stát jakýmsi nástrojem pro to, aby to fungovalo normálně.

Když jsem na tuto skutečnost, jak to chodí, upozornila příslušná místa, tak kontrolní orgán navštívil tu bezpečnostní agenturu, které se to týkalo, a výsledkem návštěvy kontrolního orgánu bylo, že ten člověk byl okamžitě, na hodinu vyhozen.

Když jsem se poté více zajímala o tuto oblast, tak jsem zjistila, že podobně to funguje téměř všude, kde jsou v pohybu hotové peníze. Peníze bez evidence, kontrolovatelné ze strany finanční správy.

Vágní argumenty o špiclování, finanční náročnosti se zavedením EET mají jedinou motivaci - zachovat status quo. Důvod pro to si můžeme asi jen domyslet, rozhodně to čistý důvod není, já o tom nepochybuji.

O zájmu na nepřehledné situaci jsem se už zmínila. Zatím jsem se ale nezmínila o dopadu, který má stávající systém nekontrolovatelnosti tržeb, pohybu hotovostí a odvodu daní, na morálku v naší zemi. My jsme totiž tuto skutečnost, to, že to takto funguje, přijali jako normu. Já se toho děsím. Nevím, jak vám ostatním to přijde, ale skutečnost, že tady vlastně tolerujeme a dokonce obhajujeme situaci, kterou jsem popsala a kterou vlastně i moji předřečníci popisují, ta mě skutečně nemůže nechat chladnou.

Já jsem zaznamenala několik citátů z historie, počínaje Friedmanem přes Sofokla a některé další, já si dovolím přijít také s troškou do mlýna, a některým kolegům, které tu velmi často slyším řečnit, bych doporučovala, aby se podívali na historii punských válek. Když bylo zničeno při první válce Kartágo, přijel se senátor Cato mladší, římský senátor, podívat, jak Kartágo vypadá. Říkal si, že ho nalezne v troskách, vypálené, v oblasti dýmu a prachu. Místo toho dvacet pět let zničení Kartága nalezl město vzkvétající, ulice plné obchodníků, prostě město, které se vrátilo do života. Od té doby, když se vrátil do Říma, tak v Senátu končil každé své vystoupení, že Kartágo musí být zničeno.

Možná by někteří mí předřečníci se mohli zamyslet nad tím, co vlastně Cato chtěl říci. Římané měli strach z toho, že město Kartágo začíná vzkvétat. Já věřím tomu, že se to podaří i naší zemi, aby se dostala opět do rozkvětu, abychom byli spokojeni s tím, jak vzkvétá.