To setkání s mladíkem mělo ovšem jiný rozměr. Roli dvacetiletých mužů vidím jinde než v prodávání přívěšků na klíče na potemnělém parkovišti. Dvacetiletý kluk by měl dělat fyzickou práci. Stát u lopaty, asistovat při stavbách, nosit břemena, opravovat předměty. Absolvovat základní výcvik disciplíny, přežití v nouzových podmínkách, obsluhy technologií. Jsem ženou muže, který sloužil 18měsíční vojenský výcvik a já to prožívala s ním. Musím Vám, milé dámy, říct, že mu to opravdu neublížilo, naopak. Ve dvaceti byl hotovým mužem, uměl si poradit se strojem, se zbraní a s rozkazem velitele. Těmito dovednostmi vládne dosud a vojenskou knížku s "psí známkou" opatruje jako oko v hlavě. Je si dobře vědom své povinnosti vůči zemi, v níž žije, tak byl vychován. A nakonec na vojnu vzpomíná v dobrém, jako většina chlapů v záloze.

Rozhodnutí někdejší vlády o projektu profesionální armády bylo jistě dobré, profík je profík. Ale upustit od základního výcviku mužů jsem nikdy nepovažovala za dobré opatření. Ztratili jsme tak možnost udělat z kluků chlapy schopné vydržet nemožné. Posilovny zažívají boom, ale naučí pouze krátkodobé výdrži. Humanitní obory, které s oblibou dnešní kluci studují, noclehy na podlaze náklaďáku pod štípavou dekou v osnovách nemají. Ale zato velmi dobře naučí mladé pány donekonečna debatovat o svých právech. Práva znají, povinnosti však cítí málokterý. Ti kluci za to ale nemůžou, k tomu je vychovala moje generace v mylné představě, že mír je v Evropě navěky a že ho zajistíme otevřenou náručí ke komukoli. Nyní víme, že to tak není. Takže moji podporu má taková vláda, která naučí krátkým intenzivním výcvikem muže ovládání prostředků potřebných k obraně země, jejích žen, dětí a bohatství. Tak tomu přece bylo vždycky. S takovými muži se my holky cítíme dobře.

Ing. Daniela Lusková, MPA, Královéhradecký kraj