Vážený pane předsedající, dámy a pánové, v této jemně rozbouřené diskuzi týkající se tématu, který je veskrze lidský, jsem byl vyzván, byl jsem upozorněn na to, že bych si možná měl vyzkoušet být na rok v takovémto ústavu.

Když jsem poukazoval na to, že tady ten systém kojeneckých ústavů již pracuje nějakou dobu a že to není výmysl aktuální, ale že to tady opravdu víc než 50 let je, byl jsem vyzván, že bych si to měl jít na rok zkusit, že to, co bylo, není takové jako dnes a podobně.

Já bych těm, kteří takhle uvažují, rád řekl, že já jsem měl to štěstí, že mí rodiče vyrůstali a mě vychovávali v době, kdy neměli sociální problémy, byť pracovali oba dva jako dělníci, byť v rodině nikdy nebyly peníze nazbyt. Přesto jsem měl to štěstí, že jsem měl dětství spokojené a klidné a nemusel jsem byl v ústavu.

Byly takové děti, které v ústavu samozřejmě byli, ať v kojeneckém nebo dalším. Ale nikdy to nebylo důvodem sociálním. Protože systém, který tady před rokem 1989 byl, přesně na toto dbal. A to bychom si asi ušetřili ty dvě třetiny dětí, které z různých ekonomických důvodů musí být dneska v ústavech, kdyby ten systém, který tady 32 let je, trošku více myslel na lidi a nabídl jim práci, nabídl jim bydlení za přijatelných podmínek, ale hlavně za ekonomických podmínek.

Protože ten systém, který tady teď od roku 1989 je, se soustřeďuje příliš na peníze a zapomíná se na to, že tady jsou lidé, kteří prostě těch peněz mají málo a stát od nich dává ruce pryč, protože o nich říká, že jsou asi lemplové, že prostě nechtějí pracovat, že přece pracovat může každý. Ale tak to přece není. A jestliže dvě třetiny dětí jsou v ústavech ze sociálních důvodů a ne jiných - a ty sociální důvody jsou hlavně postaveny na ekonomických základech, že prostě ta mladá rodina nebo maminka si nemůže dovolit mít dítě, protože to ekonomicky nedá a uvrhla by ho do bídy - tak to je ta základní ostuda celého systému, který tady je. To se týká té problematiky jako takové.

Zaznívá tu od předřečníků, že základ a úvahy - ušetříme 70 tisíc, to stojí kojenecký ústav, radši to přidejme pěstounům. Ano, já se tomu nebráním, ale nevylijme s vaničkou i dítě, protože tento předkrok, který se udělá, logicky bude znamenat, že ty kojenecké ústavy se budou rušit. A to je to, na co my tady upozorňujeme, my s tím zásadně nesouhlasíme. My říkáme jasně - ano, ať to funguje jako paralela, jako součást systému sociální péče a výpomoci, protože ne vždy a všude můžou být kojenecké ústavy, ne každá obec si to může dovolit, mít takovéto zařízení, mít dotace a další. Ale nerušme kojenecké ústavy jako takové, protože je hodně specifických případů, kdy ty kojenecké ústavy mají své uplatnění. Hraje se tu na city, hovoří se o tom, že ten systém je špatný. Ne ti lidé, ti lidé, kteří tam pracují, jsou dobří, oni za to nemohou, ale ten systém je špatně nastaven. Ale o jakém systému se bavíme? Ti lidé, kteří tam pracují, pokud ho plní a ten systém je špatný, tak jsou samozřejmě také špatní v rámci systému a asi špatně ty děti vychovávají, nebo se o ně pečuje v kojeneckých ústavech, ale to přece není pravda! Bavte se s těmi lidmi, kteří v těch kojeneckých ústavech pracují, jak to vnímají oni. Nebavte se s těmi, kteří vám říkají, jaké by to bylo super, kdyby všechny děti mohly být v rodinách. Ano, bylo by to super, ale bavme se také o těch příkladech, kdy prostě ty děti nemají možnost být v těch rodinách a jsou v těch kojeneckých ústavech. A jak to ty pracovnice, které tam pracují, a jsou to v drtivé většině ženy, vnímají. A jak tam fungují, jak ten systém je nastaven. Ale my chceme - jinými slovy - zrušit kojenecké ústavy, to si tady přiznejte. To není ani od jednoho předřečníka propagujícího tu individuální rodinnou výchovu těchto dětí - nehovořil o tom, že by chtěl zachovat kojenecké ústavy, a to je ta chyba. To je ta základní chyba, které se my bojíme a proti které tady stojíme.

Z druhé strany jsem uváděl příklad těch sociálních a citových vazeb. Já nerad používám individuální příklady, když tady někdo dostane mail, informaci, protože nechci zevšeobecňovat ten jeden konkrétní případ. Ale já jsem hovořil také o tom, že tyto rodiny, které se rozhodly být pěstouny, si zaslouží obrovskou úctu, ale je to také o tom, že tyto rodiny vyvíjejí i nějaký citový vztah vůči těm dětem. A jistě jste také dostali ten mail, protože odešel všem, a to je ten příklad, který není asi násobitelný, ale ke kterému jsem mířil, že prostě tato rodina píše: "Prosím vás, oni nám chcou vzít naši holčičku, kterou jsme si jako pěstouni vzali, dva roky se o ni staráme, nevěděli jsme, že rodina vůbec existuje, my jsme k ní citově našli cestu, a teďka přijde úřad a řekne: my jim tu holčičku chceme vzít, protože se její pravá maminka vrátila a chce o ni pečovat, nedovolte to!" Tady je ta druhá rovina, nehovořím o tom, že děti získají vyšší citový vztah k těm rodičům, když jsou v té pěstounské péči, samozřejmě, ale bavíme se také o tom, jak ty rodiny, které poskytují tu pěstounskou péči, jsou na tom psychicky, když se o to dítě starají, dva roky ho vychovávají, a potom přijde maminka a řekne: "Já to dítě chcu zpátky." A oni to takhle normálně sbalí, to dítě, dají mu kufříček, a mazej domů! Vždyť to je tragédie, je to lidská tragédie těchto rodin, protože za ty dva roky oni si vybudovali láskyplný vztah k tomu dítěti, citový vztah k tomu dítěti, a o tom tady všichni hovoříte. A ta profesionalita těchto rodin je samozřejmě různá, každá ta rodina má trošku jiný důvod, proč třeba se odhodlala k tomuto povolání, protože to je poslání, které přetváří do toho povolání, aby do toho šla. A toto vůbec nebereme v potaz.