Jeden nejmenovaný premiér slibuje, že bude za nižší daně bojovat až do roztrhání těla. To je věru zajímavé, neboť na to měl jako ministr financí v Sobotkově vládě a nyní dokonce jako předseda vlády už osm let, ale daně jsou pořád vysoké a on vůbec není roztrhaný, nýbrž stále celý. Tak asi až příště. Stejně kouzelné je, když svoji knížku pojmenuje a na svůj volební baldachýn si napíše Sdílejte, než to zakážou. To je opět trefa přímo na komoru. Prosím, osvěžte mi paměť. Kdo že to do Bruselu poslal vrchní evropskou cenzorku Věru Jourovou?

Jiný výtečník tvrdí, že je čas na spravedlnost. Jako policista na to taky měl spoustu let, ale pokonil, na co sáhnul. Jeho vrcholným číslem bylo, když pozatýkal tři poslanecké trafikanty, které pak zpovykaný Ištvan vsadil do vazební věznice. Ponechme stranou, že stát, přesněji tedy spíš my daňoví poplatníci, jim posléze musel vyplatit milionové odškodnění. Zajímavější je, že když pak tenhle výtečník sám od policie odcházel, neváhal přijmout nově zřízenou trafiku v podobě přímo pro něj vymyšlené nové funkce náměstka na Celní správě.

Jiná spolupachatelská partička zase sebe vydává za „změnu“, zatímco druzí jsou prý „hrozba“. Tihle chlapci a děvčata nějak pozapomněli, že všechny největší šílenosti covidové doby pomohli vládní garnituře prohlasovat právě oni. To oni a nikdo jiný pomáhali vládě do nekonečna protahovat nouzový stav, to oni spolu s vládními stranami prosadili zločinný pandemický zákon. Sečteno, podtrženo: tahle „změna“ je za osmnáct, zatímco „hrozba“ bez dvou za dvacet. Vyjde to na stejno.