Přeji všem hezký čtvrtek,

omlouvám se za odmlku. Jsem zasypaná neuvěřitelným množstvím zpráv, emailů, SMS, na které postupně odpovídám. Dostávám také od vás dotazy, co bude se sociální demokracií, co budu dělat já, jak hodnotím naši porážku. Věřte, že vše ukážou příští dny. Jedno je jasné. Poslanecká sněmovna je bez ČSSD, velmi to bolí a bude ještě dlouho. Čeká nás několik těžkých let a bez toho, aby se sociální demokracie radikálně proměnila, to nepůjde.

Děkuji vám za krásné povzbuzující zprávy. Samozřejmě mi chodí i škodolibé posměšky, ale z těch už si dávno nic nedělám. Jsou mi úplně fuk! A teď k tomu hlavnímu! Dneska bych chtěla být pozitivní a napsat pár vět k tomu, jak jsem prožívala kampaň. Ale varuji vás, bude to dlouhé! Protože těch uplynulých pár týdnů bylo naprosto výjimečných, setkávání se stovkami lidí denně mě strašně nabíjelo a bavilo. Ze všech stran jsem slyšela, jak jsem každým dnem rozkvétala. Bodejť by ne! Každý, kdo s námi zažil pražskou ČSSD kampaň, ví, v jaké euforii celý náš tým byl. Věřím, že to samé cítili všichni dobrovolníci ze sociální demokracie, kterým chci ještě jednou poděkovat. A jen díky tomu, že se nás v Praze zapojilo tolik, vytáhli jsme v Praze volební výsledek na čtyři procenta. Vím, že to je málo, ale v Praze nám ještě v červnu nedávali šanci ani na dvě procenta. Takže v kontextu toho můžeme být spokojení. Chci zdůraznit, že je to zásluha úplně všech, fakt úplně všech, kdo se zapojili! Všem jsem se vám snažila poděkovat osobně, snad jsem na nikoho nezapomněla.

Po celých 6 týdnů jsem ráno i odpoledne poctivě chodila mezi vás. Bez mučení přiznám, že k tomu, abych si stoupla někde venku a byla k dispozici „komukoliv“ z občanů mě v prvních dnech stálo spoustu přemáhání. Měla jsem hroznou trému, ale rutina a většinou pozitivní reakce lidí udělala své a já se postupně přestala ostýchat. Začala jsem se dokonce vyjadřovat stručněji a příměji, protože nebyl čas na dlouhé souvětí, ve kterých se normálně zamotávám.

Ale lidé asi prožívali to samé. Hodně je šokovalo, že se nebojím jen tak postávat na veřejném prostranství. Nejdříve ani nevěřili, že noviny rozdávám opravdu já osobně. Zastavili se opodál a dlouhé minuty mě pozorovali. Pak se mě ptali, proč tam stojím sama, kde mám ochranku (ministryně práce žádnou nemá), byli překvapení, že přijíždím nebo odjíždím MHD, že jsem nenalíčená a narychlo se pudruju v metru. Na začátku kampaně ze mě byli často rozpačití a vlastně se mi spíše vyhýbali. Ale s každým dalším týdnem začalo být samozřejmé, že ráno někde na metru stojí ta Maláčová a rozdává noviny a vysvětluje svoje názory. Lidé si to prostě tak nějak mezi sebou začali říkat. Na konci kampaně jsem si musela přes velkou únavu dávat pozor, abych přijížděla včas. Už na mě čekala fronta a lidé mi přinášeli svoje příběhy, papíry popisující boj s úřady a svěřovali se mi se svými trampotami. Nebo si přišli jen tak pro podpis. Dokonce jsem získala své stálé fanoušky, kteří za mnou jezdili na různá místa několikrát týdně, jen tak si pokecat. Já si zase seznámila s prodejci Nového prostoru, kameloty Metra a dobrovolníky Ligy proti rakovině, kteří prodávali žluté kytičky, a vzájemně jsme si pomáhali.