Jak rozsáhlý text Františka Ježka MNICHOVSKÁ KRIZE. Memoárové poznámky na okraj tragických dnů utrpení a hanby, tak sborník vzpomínkových textů z per předních českých žen Stanislavy Aši Jínové-Vančurové a její přítelkyně Olgy Pujmanové-Strettiové OSOBNOST V POZADÍ. Jan Jína ve vzpomínkách a v korespondenci přibližující osobnost blízkého Kroftova a Benešova spolupracovníka Jana Jíny, v meziválečném období předního československého diplomata a v kratičké éře Třetí republiky vedoucího politické sekce kanceláře prezidenta Budovatele spojovalo mládí strávené v mládežnické organizaci masarykovské realistické strany. Spojovací prvek lze hledat i v medailónových přílohách Josefa Tomeše, který se vydatně podílel i na editorských pracích (Ježkův pro vydání zvláště obtížný text zpracovávala pětice editorů počínaje prof. Robertem Kvačkem, zatímco jínovský sborník ozvláštnila svou důkladnou a svědomitou prací již zmíněná dr. Pujmanová.) Atmosféru pojednávané doby, pohybující se od posledních předválečných let do konce bouřlivých let šedesátých, přibližují i bohaté fotografické přílohy, na nichž se setkáváme s celou řadou protagonistů tehdejšího veřejného života politického, kulturního i vědeckého. Na ježkovském svazku participoval účinně i ministrův vnuk Aleš Ulm.

Ježkovy vzpomínky představují bez ohledu na dobu svého vzniku (v konečné verzi vznikaly zhruba v letech 1963 – 1967) historický pramen par exellance (pomyslnými jahůdkami na dortu jsou dva dochované Ježkovy rozhlasové projevy zaznamenané na vloženém CD nosiči). Autor, zprvu ministr bez portfeje a posléze ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, v textu zúročil svou až detailní znalost té části prvorepublikové politické scény, která měla blízko k Československé národní demokracii, ale jeho svědectví jsou mimořádně cenná i v případě obou socialistických stran či strany agrární. Za brilantní lze považovat rovněž věcné skizzy portrétu prezidenta Edvarda Beneše. Asi nejcennější jsou ty pasáže, jež přibližují atmosféru i obsah jednání koaliční Šestky, v níž zastupoval Národní sjednocení, jednání, z nichž se nepořizovaly oficiální zápisy (Ježek jako jediný si činil po jistých potížích vlastní poznámky). Autor, na jehož stylu je znát oprávněná literární aspirace, však zpřítomňuje i další osobnosti třetí Hodžovy vlády: lidoveckého, někdy až úsměvně autoritativního Jana Šrámka, salonně vystupujícího a jednajícího prvního slovenského premiéra Milana Hodžu, nervního, plicním neduhem sužovaného sociálního demokrata Rudolfa Bechyně, korektního, věcně jednajícího Kamila Kroftu a mnoho dalších. Neméně zasvěcené jsou i autorovy průhledy do vnitřního světa Národního sjednocení nebo těch úseků a událostí veřejného života, do nichž zasahoval z titulu své ministerské funkce či svého působení v odborech nebo v menšinovém hraničářském hnutí. Ježkův autorský rukopis charakterizuje mimo suverénní zvládání obrazu doby (pracoval i s díly soudobých československých historiků, zejména si považoval první velké Kvačkovo dílo OSUDNÁ MISE) úzkostlivá snaha o objektivnost, skutečné sine ira et studio, pozoruhodná absence antikomunistických zkratů, jež nevylučuje ostrou kritiku tehdejší KSČ, a vybudování přesvědčivého modelu mnichovských událostí, které nepřímo naznačují Benešovu státnickou i lidskou velikost, ale také osvědčují, že postoje Hodžovy vlády zejména v posledních hodinách její existence na počátku třetí zářijové dekády byly vším, jen ne zradou, jež jí byla neprávem přičítána. Karel Petrovič, jak byl důvěrně v kruhu svých spolupracovníků poslední mladočeský vůdce nazýván, se stejně jako Ježkův vnuk Ulm v přítomnosti může z věčnosti s láskou a pochopením dívat na memoárovou knihu svého obdivovatele a přítele. Ježkovo dílo je nesporně výtvorem osobnosti zralé, velkorysé, vlastenecky vroucí a současně česky věcné a střízlivé, která v první Československé republice hrdě spatřovala demokratický stánek všech národů a národností, které ji tvořily. Stát, jehož nadčasovost je ve vzdalujícím se čase mnichovské tragédie, v níž se o nás rozhodovalo bez nás a – jak Ježek právem dodává – proti nám, stále nespornější.

Jaksi důvěrnější a sevřenější jsou informace, které obsahují texty Aši Jínové a Olgy Pujmanové. První z nich už svým názvem JAN JÍNA VE VZPOMÍNKÁCH SVÉ ŽENY naznačuje, že Aša Jínová tvořila více z paměti než z dostatečné dokumentové základny a na mnoha místech je znát, i když netajila svůj názor na dobu jak nacistického režimu, tak vypjaté ovzduší padesátých let i relativní zklidnění posledních let a měsíců svého a Jínova života, autocenzurní rezerva, kterou si ukládala po zkušenostech s oběma totalitními režimy. Přesto je na textu také patrný energický, nezaměnitelný autorčin rukopis, pracující citlivě s detailem, oscilující lyrickým leskem a přibližující osobnost milovaného muže rukou právě tak něžnou jako věcnou a poučenou. Jen okrajově je zmiňován prezident Beneš; je to pochopitelné ze shora uvedených důvodů. Mnoho věcí nebylo známých, mnoho míst bylo v tehdejším povědomí doslova „bílých" a o mnoha citlivých událostech a delikátnostech nebylo možno psát, aniž by nehrozil zákrok represívních orgánů komunistické republiky, který mohl z rozsáhlé rodiny Strettiových i Jínových a jejich početných přátel kohokoliv kdykoliv jakkoliv postihnout. Vzpomínka na zákeřný teror padesátých let byla živá a vzpomínkové reminiscence, s nimi spojované, mohly ožít dříve a lehčeji, než si bylo možné představit. Přesto je Jínův obraz, črtaný jeho životní družkou, výstižný, přesný a v detailu i objevný.

Zdánlivě bezkonfliktní mladík svádí o svou milovanou ženu houževnatý boj s rodinou a po řadě let nevšedně připraveným sňatkem slaví úspěch; suverénně se pohybuje na parketech diplomatické Evropy ať už v zahraničí či v Černínu nebo v prostorách rudofinského prvorepublikového parlamentu; zkrušen appeseamentskou vraždou prvorepublikové státnosti nastupuje do řad druhého odboje a po svém zatčení statečně vzdoruje nacistické mašinérii a využívá přitom svou bohatou a promyšlenou právnickou erudici a schopnost. Obdobně si, i za cenu občasného duševního strádání, vede i v nelehkých vlnách a vlnobitích poválečné Třetí republiky. Obdařen darem jemného humoru, výrazného osobnostního charismatu i jedinečné schopnosti opravdu naslouchat a souznít se svým okolím je nadán nevšední přátelskou obcí osobností všech představitelných profesí a politických odstínů (mj. František Halas, František Ježek, Jaroslav Seifert, Josef Grňa, Karel Dvořák, Milada Horáková, rozrod Syllabových, Leopolda Polda Dostálová, Anna Horáková-Gašparíková, spoluvězni v koncentračním táboře Flossenbürg). Platí to právě tak pro Jínovo mládí, jako pro poslední léta života stárnoucího, těžce chořícího muže. Jínovy autorské verše, jež Aša několikrát vložila do svého něhou naplněného textu, tento neokázalý rozměr Jínovy osobnosti jen dále utvrzují.

Druhá autorka sborníkové knihy Olga Pujmanová Ašin obraz doplňuje, prohlubuje a dále rozvíjí. Zprvu holčička, pak do středoškolských let a vysokoškolského studia zrající dívka a konečně mladá žena, sdílející osudy své rodiny i adoptivních rodičů de facto na smíchovském břehu Vltavy i v úbočích Pavího vrchu v okolí viničné usedlosti a parku (zahrady) Santoška, přibližuje nejen Prahu, ale i utěšenou jihočeskou krajinu kolem bílkovského městyse Chýnova, z něhož je co by skok do evropského jihočeského města Tábora, jehož husitskou historii doplňuje sezimovoústecká vložka tří dnes již historických vil – Benešových, Fierlingerovy a Strimplovy – , kam tak často v jarních a letních dnech soumračného roku 1948, v posledních dnech a hodinách tragicky se uzavírajícího Benešova života dojížděl jeho blízký a věrný spolupracovník Jan Jína.

Více než text Pujmanové, mapující zorný úhel ženského pohledu a nové, nastupující generace jejích početných přátel, se pro čtenáře promítá Jínova osobnost z početné, mimořádně zajímavé mozaiky rozsáhlého rodinného archivu. Rysy, načrtnuté Ašou, tak nabývají na prokreslenosti: světla jsou ostřejší a jímavější, stíny propracovanější a hmatatelnější a v mnohém až současné. Svébytnou rovinou jsou vlastní životní osudy Pujmanové: její sňatek, často až všudypřítomná Státní bezpečnost (jedinečná je její odpověď na policistův skřek, doporučující jí studium ruštiny: já už rusky umím). Věta, kterou Pujmanová vkládá ve své vzpomínce do Jínových úst, je ještě lapidárnější: kdyby neabsolvoval maturitu na pražském gestapu, nezvládl by promoci ve vězení padesátých let (mnou velmi volně parafrázováno). To všechno nebylo s to, aby jí, historičce dějin výtvarného umění, bránilo ve vlastní vědecké práci sbírkové (působila s Annou Masarykovou v Národní galerii), důkladném dohledávání fakt a souvislostí překlenujících desetiletí jejího života (Pujmanová se do rodiny Strettiových narodila r. 1928). Podobně jako v případě Aši Jínové i tu se snoubí ženský smysl pro detail s láskou, úctou a nespornou vědeckou akríbií. Mnohé tu naznačuje – jako v předchozím případě – už název jejího textového pásma STRÝC JENDA A TETA AŠA. O životě a odkazu manželů Jínových.

Když na konci čtyřicátých let psal Jiří Voskovec svůj prosebný dopis Ferdinandu Peroutkovi (měl být vyšetřován Výborem pro neamerickou činnost), zmiňoval tu prvorepublikovou hodnotovou i společenskou pestrost. Pestrost, která byla současně i neokázalou noblesou. Noblesou, která byla zárodkem rodícího se moderního češství. Zárodkem, který nepřežil stupňovaný mráz z Mnichova, Berlína a Moskvy. Tato smrt kulturotvornosti a slušnosti učinila z živého kolotání stovek a tisíců mladých lidí uzavřený historický fakt. Šifru, která nechtěla být nikdy zašifrována a celým svým vzepětím se bránila takové lidské i poznávací hibernaci.

Obě memoárové knihy tuto bariéru překonávají. Nadprůměrné editorské výkony, které doprovázejí tento nesporný zdar ušlechtilého záměru, stojícího u zrodu obou nevšedních knih, otevírají před námi svět, který je vším možným, jen ne nostalgií. Svět ušlechtilých lidských lidí. Lidí z masa a kostí. Lidí obdivuhodných ve své nevšední všednosti. Lidí, bez nichž by Masaryk a Beneš nebyli s to dosáhnout svých velkých cílů. Lidí, kteří založili a vyplnili pojem národa zlatých rukou a zlatého srdce. Českého a slovenského národa. Československé republiky.