Alain Alexis neviděl a neslyšel. Odpovídal na něco jiného, než jaké otázky dostal. Při slovech o svobodě, suverenitě, samostatnosti či nejlepším zákonu na světě, pokud jde o držení zbraní civilisty, ze kterého by si měli ostatní vzít příklad, se jen usmíval. Představa, že lidé drží zbraně pro svoji obranu, už je na západ od nás zjevně mimo vnímání vrchnosti. Dostalo se nám slov o našem větším bezpečí a dobrých úmyslech. Nakonec to ale vypadá, že více než nějakého terorismu se bojí vlastních občanů.

„Musím konstatovat, že při slovech pana Alexise jsem si připadal, jak kdyby k nám do České republiky přijel zástupce protektora. Je mi velmi smutno ze slov, která používá, když je na půdě českého parlamentu a hovoří o věcech jako zakážeme, povolíme, omezíme, případně poskytneme překlenovací období. Já jsem člověk, který není lovec, který není myslivec, který není sportovní střelec, já pouze dvacet let chráním sebe a svou rodinu se zbraní v ruce jako občan České republiky a pro jiný účel tuto zbraň nemám. Třikrát v životě jsem za dvacet let tuto zbraň byl nucen použít, z čehož jednou pro obranu svojí a dvakrát pro obranu dvou mně naprosto cizích lidí. V jednom případě jsem zadržel pachatele násilné trestné činnosti a předal Policii České republiky a svědčil následně u soudu. Uráží mě, když zástupce Evropské komise přijede na půdu českého parlamentu a snaží se obhájit, útokem na nejnižší pudy v podobě telefonátů či zpráv matek a otců norské tragédie a jejich obětí, plošné zásahy do svobody občanů této země.“ Myslíte, že tato má slova ve Sněmovně s ním hnula? Ani o milimetr.

„Česká republika má podle mého soudu jeden z nejlepších zákonů na světě, pokud jde o držení zbraní civilisty. Je velmi těžké, dostat se ke zbrani v České republice, pokud ji chcete držet legálně. Je velmi snadné, po celém světě, dostat se ke zbrani, která je nelegální.“ Také tento argument byl házením hrachu na zeď. „Prosím, aby Evropská komise zvážila nejen tuto problematiku, ale řadu dalších, protože každým dnem přichází s návrhy, které původní myšlenku na spolupráci v Evropě v očích občanů členských států systematicky potlačují, upozaďují, hází klacky pod nohy a snaží se neuvěřitelným způsobem, aniž by to možná tušila, tím že je naprosto odtržena od reálných životů lidí, jim ty životy komplikovat.“ Tato část mého vystoupení vyvolala udivený výraz v jeho tváři. Věřím, že fakt nevěděl, o čem mluvím. No a k mému závěrečnému sdělení na jeho adresu projevil neskrývaný odpor: „Místo odzbrojení občanů členských států Evropské unie ozbrojte Němce, Francouze a Brity a bude daleko více bezpečí ve státech Evropské unie. Děkuju.“

Byl jsem tam a vystoupil mezi jinými řečníky, kteří tentokrát bez rozdílu politické příslušnosti nebo profesního zařazení táhli dvě hodiny za jeden provaz. Prožil jsem si velkou dávku naštvanosti a bezmoci. Chápete? Stojíte na půdě vlastního parlamentu a opět o nás, tak jako několikrát v historii, rozhodují za našimi hranicemi. Pokud česká vláda nebude chtít odzbrojit občany v souladu se směrnicí a občané nebudou chtít přijít o další kus svobody, zbývají dvě možnosti. Buď bude Česká republika platit pokuty do Bruselu, nebo budeme muset vystoupit z Evropské unie. Pod trestem smrti či vězení nám chtěli zbraně sebrat nacisté, pak komunisté, teď je to Evropská komise. Já jsem pro #czexit a zdaleka nejen kvůli tomuto.

(pozn.: Zvukový záznam celého jednání Petičního výboru Sněmovny nabízím zde)

Psáno pro blog.idnes.cz