Alain Alexis neviděl a neslyšel. Odpovídal na něco jiného, než jaké otázky dostal. Při slovech o svobodě, suverenitě, samostatnosti či nejlepším zákonu na světě, pokud jde o držení zbraní civilisty, ze kterého by si měli ostatní vzít příklad, se jen usmíval. Představa, že lidé drží zbraně pro svoji obranu, už je na západ od nás zjevně mimo vnímání vrchnosti. Dostalo se nám slov o našem větším bezpečí a dobrých úmyslech. Nakonec to ale vypadá, že více než nějakého terorismu se bojí vlastních občanů.

„Musím konstatovat, že při slovech pana Alexise jsem si připadal, jak kdyby k nám do České republiky přijel zástupce protektora. Je mi velmi smutno ze slov, která používá, když je na půdě českého parlamentu a hovoří o věcech jako zakážeme, povolíme, omezíme, případně poskytneme překlenovací období. Já jsem člověk, který není lovec, který není myslivec, který není sportovní střelec, já pouze dvacet let chráním sebe a svou rodinu se zbraní v ruce jako občan České republiky a pro jiný účel tuto zbraň nemám. Třikrát v životě jsem za dvacet let tuto zbraň byl nucen použít, z čehož jednou pro obranu svojí a dvakrát pro obranu dvou mně naprosto cizích lidí. V jednom případě jsem zadržel pachatele násilné trestné činnosti a předal Policii České republiky a svědčil následně u soudu. Uráží mě, když zástupce Evropské komise přijede na půdu českého parlamentu a snaží se obhájit, útokem na nejnižší pudy v podobě telefonátů či zpráv matek a otců norské tragédie a jejich obětí, plošné zásahy do svobody občanů této země.“ Myslíte, že tato má slova ve Sněmovně s ním hnula? Ani o milimetr.