Nevím, možná tím někoho naštvu, ale souhlasím s eutanázií. Můj konec života a mé tělo nepatří společnosti. Společnost ovlivňuje skrze zvolené zástupce můj život každý den od rána do večera. Mnohdy plošně a proti mé vůli. Alespoň konec života je můj.

A snad něco intimního na závěr. Ne z důvodu exhibicionismu, ale jako příběh ze života adresovaný těm, kteří si podobnou zušeností prochází nebo procházet budou. Když mi lékaři mé mámy před pár lety oznámili, že má konečné stádium rakoviny slinivky, navrhli mi také, abych to mámě neříkal a nechal ji v nemocnici. Vzal jsem si ji do nemocničního parku a řekl jí pravdu, že jí zbývají měsíce, možná jen týdny. "Pojď, půjdeme domů," odpověděla mi. A šli jsme.

Byl jsem s ní za občasné asistence lékaře 24 hodin denně 42 dnů až do konce, kdy jsem ji v noci držel při odchodu za ruku. Měli jsme díky tomu čas si vysvětlit a probrat všechna ta nedorozumění ze společného života a v pozitivním slova smyslu takříkajíc srovnat účty. Odcházela vyrovnaná a v klidu.

Po celou tu dobu jsme měli společně připravené na stole léky, jejichž kombinace by během několika minut způsobila odchod o své vůli dřív, než to měla v plánu příroda. Přesto na ně máma nikdy nesáhla... Kohokoli z Vás to potká, mějte obrovský kus empatie a odvahy.