Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, už podle tabule vidím, že není potřeba ani přednostní právo, ale já to rád takhle dělám, že si vyslechnu diskusní příspěvky a aspoň krátce bych na některé z nich reagoval a připojil svůj pohled a našeho klubu. Jsem rád za to, co tady zaznělo od kolegy Zahradníka, i když to možná souviselo spíš nepřímo než přímo, ta záležitost vůbec studia učitelství. To je velmi důležitá věc, které bychom se možná měli podrobněji víc věnovat, ta otázka, jestli na pedagogických fakultách jednostupňové nebo dvoustupňové. Já sám jsem absolvent jednostupňového, tedy nešel jsem přes bakalářský stupeň a dívám se podobně jako kolega Zahradník na tu věc také, že vlastně bakalářský stupeň je trošičku s otazníkem na těch učitelských fakultách, stejně jako například na medicíně, že pokud Čech po bakalářském studiu není hotový učitel, tak vlastně stokrát může říkat, že má hotovou vysokou školu, ale hotový učitel prostě není. A otevřená diskuse o tom svědčí, že například v Hradci Králové se vrátili k tomu jednostupňovému studiu. Osobně bych se k tomu klonil též, ale je to otázka další diskuse. Jsem zatím rád, že tady zazněla ta poznámka a bylo by dobré se k tomu vrátit v nějaké obšírnější debatě.

Především, když tady řešíme otázku, která souvisí s platy a s prestiží učitelského povolání, tak všichni víme, že prestiž bude mít nejen kvalitní učitel, ale dobře zaplacený učitel. Takže tady tento komponent do toho samozřejmě zapadá, ale na prvním místě je potřeba, abychom pokračovali v tom trendu, který zaplať pánbůh, tato vláda nastartovala už doopravdy a nejenom verbálně v debatách, totiž, že skutečně se platy učitelů výrazněji zvedají a já věřím, že v tomto nastoleném trendu budeme pokračovat příští rok a i v těch letech následujících. Když dále k té prestiži a k tomu ocenění učitelů přispěje kariérní řád, bude jenom dobře. Zaznělo tady, jak dlouho se o tom hovoří. Já si to pamatuji velmi dobře. Já jsem byl vlastně v první půlce devadesátých let studentem na pedagogické fakultě a už tehdy se o tom začínalo hovořit. A postupně bylo jasné, že tak složitá věc nepřijde z roku na rok. Nepřišla ani po pěti letech. Ale je pravda, když se o tom hovoří deset let, pak patnáct a stále nezahřmělo, že už mnozí tu naději nejen ztráceli a v podstatě ztratili a skoro jsem si kladl otázku, jestli to dnes ještě někoho zajímá, jestli už to plně ze zřetele nevymizelo. Ale myslím, že ne. Naděje umírá poslední a naším úkolem je teď společně napnout síly k tomu, aby nejenom ta naděje byla oživena, ale aby ta záležitost kariérního řádu byla dotažena do vítězného konce, a věřím, že se tak stane i na základě určitého kompromisu, protože vy, co sledujete tu debatu podrobněji, tak víte, že se mluvilo o čtyřstupňovém kariérním řádu, také o dvoustupňovém a nakonec jsme u trojstupňového. Je to dobře, že jsme našli nějaké kompromis, který můžeme také, a bylo by asi užitečné, srovnávat s Evropou, kterou v tomto případě doháníme, i mnohé okolní středoevropské státy. Jenom pro příklad. Na Slovensku kariérní řád už mají. Tam je čtyřstupňový. Začínající učitel, samostatný učitel, učitel s první atestací, učitel s druhou atestací. Mají ho i v sousedním Polsku, Maďarsku, ale také třeba ve Francii. Trošku mě překvapuje, že v zemi, která se dává jako příklad progresivnosti v oblasti školství, ve Finsku, tam jsem se toho při snaze o komparaci nedohledal. Tak nevím, jestli to tak tají, nebo jestli ho tam prostě nemají a nepotřebují. Také hodně pro nás inspirativní samozřejmě vždycky byla a je Spolková republika Německo se třemi kariérními stupni.